Bernard Leach I

Cesta ke keramice

 Životní osudy této zásadní osobnosti hnutí mingei jsou nemálo zajímavé a letos je obzvláště vhodné si je připomenout, neboť Leach Pottery slaví 100 let od svého vzniku.

Bernard Leach se narodil 5. ledna 1887 v Hongkongu. Matka zemřela při porodu a otec (působil tam jako soudce) situaci vyřešil tím, že dítě odeslal k manželčiným rodičům, kteří pracovali jako misionáři v japonském Kjótu. S prarodiči zůstal chlapec další čtyři roky, než si jej otec vzal zpět k sobě. Spolu s ním a jeho novou manželkou malý Bernard pobýval v Hongkongu a posléze i Singapuru. Byl typické dítě koloniální éry, dobře situované. V Asii vyrůstal až do svých deseti let, avšak představa, že by si hrál se zdejšími dětmi na ulici, není ta pravá. Lidé ze Západu, zvláště ti z vyšších vrstev, žili ve vlastním světě, stýkali se převážně s krajany a život místních obyvatel jim býval většinou více méně cizí.

Bernard Leach
Bernard Leach
Bernard Leach s prarodiči v Japonsku
Zdroj: Leach Pottery
Dostupné z: https://www.leachpottery.com/history

Bernard byl v deseti letech poslán, jak bylo obvyklé, zpět do Anglie, aby se mu dostalo solidního evropského vzdělání. Tady si ho vzal pod svá křídla strýc a chlapec nastoupil na jezuitskou školu Beaumont College ve Windsoru. Na škole v klasických předmětech příliš nevynikal. Jeho doménou však byla kresba, talent se nezapřel. Výtvarné sklony se projevily i v touze pokračovat ve vzdělání na umělecké škole. Leach starší právě nejásal, chtěl syna nasměrovat k solidní kariéře bankovního úředníka. Bernard nakonec nastoupil na uměleckou školu v Londýně, ale otec mu záhy vážně onemocněl a on ze školy odešel, aby mu mohl být nablízku. Otec zemřel v roce 1904 a syn mu krátce před tím slíbil, že nastoupí v bance a umění si nechá jen jako zábavu. Bernard uspěl u Hongkongské banky a začal pracovat jako nižší úředník. Práce mu však rychle vzala veškeré iluze, navíc v té době mu rodina zakázala pokračovat ve vztahu s jeho sestřenicí Muriel, do které se tehdy zamiloval. Zklamaný a zarmoucený Leach opustil solidní zaměstnání, sebral své kreslířské náčiní a rozhodl se odjet. Trávil čas toulkami po Dorsetu a severním Walesu, kde kreslil a maloval. Štěstí se na něj ale přece jen usmálo, zdědil totiž nevelký, ale pravidelný příjem, což mu umožnilo v 21 letech znovu nastoupit na uměleckou školu v Kensingtonu. Leach se mohl naplno a bez obav o živobytí věnovat umění, vynikl hlavně v leptu, kde pod vedením Franka Brangwyna dosáhl výborné úrovně. Ve stejné době se znovu setkal s Muriel, nenechal se už odradit nepřízní okolí a požádal ji o ruku. Rozhodli se odjet do Japonska, kde měl Bernard kontakty díky prarodičům a vzít se až tam. Sňatek proběhl v Tokiu a Leach měl dál v plánu živit se výukou výtvarných technik. Také maloval, věnoval se dřevořezu a grafice, Muriel vyučovala angličtinu.  

Betty, Muriel, David & Jessamine Leach
Betty, Muriel, David & Jessamine Leach
Čtyřicátá léta.
Zdroj: Leach Pottery
Dostupné z: https://leachpotteryblog.com/2020/08/28/the-hidden-twin-daughters/

Novomanželé se usadili v domě na severu Tokia, jeho součástí se stalo i studio. Sídlili nedaleko umělecké školy a muzea, což bylo výhodné. Nedlouho po příjezdu už se Leach objevil v tisku s článkem o umění. Jako člověk ze Západu byl natolik důvěryhodný, že mohl prodávat umělecké potřeby – jeho původ zaručoval solidnost a kvalitu. V tehdejší společnosti, která toužila po všem západním, ale všeho se jí dostávalo jen velmi pomalu, si Leach nemohl zvolit lepší načasování. Začal dávat hodiny mladým umělcům a mezi posluchači se objevil i Soetsu Yanagi. Klíčové bylo společenství kolem literárního časopisu Shirakaba (Bílá bříza). Sdružovalo umělce, básníky a intelektuály podobného ražení, kteří se sešli při studiu na elitní škole Gakushūin v Tokiu. Šlo o mladé muže lepších vrstev, nadšené a vnímající sami sebe jako budoucnost Japonska. Chtěli si vzít to nejlepší ze Západu a industrializace, která se na Japonsko valila, ale zároveň zachytit a podržet si Japonskou tradiční kulturu a hodnoty. Udržet oba póly v rovnováze. To bylo pro Bernarda to pravé. 

Tomimoto Kenkichi byl jedním z tehdejších Leachových přátel, kteří jej silně ovlivnili. Vystudoval design a architekturu a v Anglii studoval sklo. Vládl výbornou angličtinou a jako kreslíř a návrhář vzorů přivedl Leache více k užitému umění, na rozdíl od Yanagiho, který jej směřoval spíše filozoficky. Leach právě s Kenkichim zažil v roce 1911 zlomovou událost jeho života. Oba přátelé navštívili výstavu v Tokiu, po které následovala akce, kde mladí umělci mohli zažít výpal technikou raku. To mělo na Leache naprosto zásadní dopad. Zážitek jej ovlivnil na zbytek života. Okamžitě se pevně rozhodl, že se chce technice raku a keramickému řemeslu naučit.   

Jeho mentorem se stal keramik Urano Shigekichi, nesoucí dědičný titul Kenzan VI. Tento titul později zdědil i sám Bernard – Kenzan VII. Leach docházel do jeho dílny dvakrát týdně po následující dva roky. Naučil se tu potřebné základy řemesla, točení na kruhu, dekoraci, práci se štětci i různé možnosti výpalu. Na své zahradě si pak vybudoval dílnu a začal s vlastní tvorbou. Brzy vedle svých grafických prací začal i úspěšně vystavovat keramiku. Jeho výrobky byly inspirované lidovou tradicí Koreje a Číny. Jasně se tu projevila jeho dlouholetá zkušenost jako kreslíře a grafického umělce, hlavně v dekoraci. 

Leach, jak pro něj bylo příznačné, však opustil Japonsko v době, kdy o jeho práce stoupal zájem. V letech 1914–1916 opakovaně pobýval v Číně. Propadl totiž filosofii a osobnosti Dr. Alfreda Westharpa, který jej nalákal do Pekingu. Dr. Westharp zastával a publikoval názory, které byly směsí eugeniky, pan-nacionalismu a myšlenek montessori. V tomto ovzduší chtěl Leach budovat svou pozici jako filozof a nikoli jako umělec. Dr. Westharp ho úspěšně využil, především k nekonečným přepisům textů a svými nároky Leache zdatně odvedl od jeho rozrůstající se rodiny, která zůstala v Japonsku. Avšak díky pobytu zde se Leach setkal s čínskou historickou keramikou.

Korbely
Korbely
Tradiční korbely zdobené engobou, 1925
Zdroj: Oxford Ceramics Gallery
Dostupné z: https://www.oxfordceramics.com/artists/50-bernard-leach/works/3191-bernard-leach-2-tankards/

Yanagimu se povedlo Leache přivést zpět do Japonska. Nabídl mu možnost výstav a bydlení v umělecké komunitě vesnice Abiko na okraji Tokia. Tady se Leach usadil, nechal si sem převést a znovu postavit malou pec, která původně patřila Shigekichimu. Jeho tvorba v té době nesla vliv čínských prací z období Sung. Začal častěji používat porcelán. Objevoval kameninu, dekoroval v japonském stylu a jako umělec poprvé vzal na vědomí klasickou britskou hrnčířskou tradici, dekoraci engobou a středověké vzory. Leach se opět ponořil do keramického světa a začal tvořit. V této době jej osud svedl dohromady se Shoji Hamadou. Hamada studoval chemii glazur na Keramickém institutu v Kjótu, Leachovu práci pečlivě sledoval a navštěvoval jeho přednášky. Po prvním osobním setkání v Abiku se mezi nimi rozproudila čilá korespondence. Leach značně čerpal z Hamadových znalostí o glazurách. Hamadu navíc začala lákat představa svobodnějšího života, jaký představoval Leach, spíše než perspektiva života běžného japonského hrnčíře. A Leach Hamadu rád zahrnul do plánů na návrat do Anglie. V Abiku Leach pracoval na své poslední velké výstavě, která měla proběhnout před jeho návratem do Evropy. Naneštěstí při jednom z výpalů došlo k požáru studia, který byl zničující. Leach přišel o veškeré vybavení, nábytek, knihy, poznámky i celý receptář glazur – přežilo pouze zboží v peci. Velkorysou nabídkou však byla zachráněna alespoň plánovaná výstava. Vikomt Kuoroda nabídl Leachovi pec a dílnu v Tokiu, včetně pomocníků. Poslední rok před odjezdem tedy pracoval tam a nabídnuté pomoci a zkušených asistentů si velmi cenil, také výstava se pak velmi vydařila.

Model
Model
Model dílny Leach pottery,1920
Autor: Matthew Tyas
Zdroj: Ceramic Review
Dostupné z: https://www.ceramicreview.com/articles/the-leach-pottery/

V létě roku 1920 se oba keramici vydali na cestu do Anglie. Francis Horne, zámožná filantropka, je pozvala do cornwallského městečka St. Ives, kde fungoval její The St. Ives Guild of Handicrafts (Spolek uměleckých řemesel). Nabídka to byla opravdu mimořádná. Poskytla oběma umělcům kapitál 2500 liber k vybudování dílny a pecí a navíc jim slíbila zajistit každoroční příjem ve výši 250 liber na následující tři roky. Pustili se tedy do práce. Našli dobrý pozemek, z nedalekých fabrik na výrobu dynamitu dovezli cihly a dali se do stavby pecí. Už následující rok se rozjela raku pec, následovala kruhová pec s vertikálním vedením spalin, ve které pálili hrnčinu zdobenou engobou a nádobí glazované olovnatou glazurou a především, podnikali první pokusy s výpaly v trojkomorové noborigamě pálené dřevem. Dobrého dřeva tu nebylo dost a za palivo posloužily i zdejší hojné rododendrony. První výpaly provázela spousta potíží, ani jeden z přátel neměl velké zkušenosti s pálením dřevem a tak výtěžnost u prvních výpalů činila 10–15 % z celé vsázky. Také hledání vhodných místních surovin a oprašování starých postupů, na které nikdo z nich nebyl zvyklý, zabralo hodně času. Zdroj červenice nakonec objevili v St. Erth, kameninu dováželi z Dorsetu a ball clay z Devonu. Na popelové glazury využívali hlavně kapradí, které rostlo všude kolem. S Hamadou podnikali výpravy po okolních polích a sbírali staré střepy. Leache čím dál tím více zajímaly lokální tradiční výrobky a postupy, zejména co se týče hrnčířského zboží a olovnatých glazur. Díky tomu, že byl zvyklý na „japonský“ přístup k práci a tamější filozofii řemesla, bral různé technické potíže a nedostatky, na které narazil, jako přirozený stav věci. Namísto hledání dokonalé kontroly nad veškerým procesem razil spíš myšlenku „naivní síly“, kdy technické nedostatky naopak vedou k větší tvořivosti a přinášejí přirozenou originalitu a čistotu výrobku.

Noborigama
Noborigama
Plán noborigamy v St.Ives. Jedná se o první pec tohoto typu v Evropě.
Autor: Robert Silberman
Zdroj: American Craft Council
Dostupné z: https://www.craftcouncil.org/magazine/article/views-potters-life#&gid=1&pid=1

V roce 1923 se Hamada vrátil zpět do Japonska, aby se po velkém zemětřesení postaral o rodinu. Ve stejnou dobu do dílny v St. Ives přibyl Michael Cardew, který tu žil a tvořil následující tři roky. Leache nadchlo jeho zanícení pro původní anglické hrnčířské zboží. Cardew totiž vyrůstal v severním Devonu, kde v době jeho mládí stále žila silná hrnčířská tradice engobované hrnčiny. Leach tehdy začal tvořit více takto inspirovaných prací. Takové věci pak vystavoval spolu s těmi, které naopak nesly silný orientální akcent. 

Jedním z jeho velkých přínosů pro západní studiové hrnčířství je snaha o „pravdivost materiálů“, tedy hmatatelné přiznání holé vypálené hlíny a povrchu výrobku. Tím, že jeho zboží odhalovalo neglazovaný povrch, jevilo přirozené nerovnosti či hrubost materiálu, jen více dokazoval jeho lokální a tedy lidový původ. Doma v Anglii i Evropě právě tyto výrobky neměly takový úspěch. Stále byly považované za prosté venkovské zboží, které si už dnes nikdo do kuchyně nedá. Tehdejší kritika nechápala nové nadšení uměleckých keramiků pro hledání starého lidového řemesla – „ ...toto ‚prosté‘ nádobí nemůže být prosté, není určené ke každodennímu užití a je příliš drahé…“. V Německu Leach vystavoval spolu s dalšími významnými keramiky, ale reakce byly obdobné – „dosti nudné... britsky konzervativní… podobné věci se u nás také vyrábějí, ale nikdo by je nevystavoval jako prvotřídní umění…“ . Naopak v Japonsku takové kusy mizely velmi rychle, tamější společnost je nadšeně kupovala právě pro jejich „anglickost“. Yanagi, který pro Leache vystavoval a prodával v Japonsku jeho výrobky, jej v dopisech žádal, aby posílal více věcí s galenitovou glazurou a také čajové a kávové sady v západním stylu: „Je strašná škoda, že jsi neposlal víc galenitových věcí čisté anglické kvality, chápeš, jak je milujeme. Vše, co jsi posledně dodal, se prodalo do posledního kusu. Důvod je dvojí. Jednak je žlutá galenitová glazura kvalitní západní zboží a sedí požadavkům moderního mladého japonského člověka, který žije západním způsobem života,… za druhé je to krásné i umělecky. Já osobně dávám právě těmhle kusům přednost před věcmi orientálními ve stylu období Sung, protože to je skutečně rodilá hrnčířina, nikoli jen uměle vyráběná.“

 

Na tomto místě se s Bernardem Leachem rozloučíme a znouvu navážeme v dalším dílu.

Autor: Helena Sauerová | Redaktor: Petr Toms | Odborná korekce: Petr Toms | Jazyková korekce: Hana Križanská
Diskuze