Barevný svět šlemovek

Lokální zdroje, jednoduchost, návrat k přírodě – fráze, které v posledních letech slýcháme ze všech stran. Keramika je obor, který přímo závisí na přírodních zdrojích. Ale než se nám dary Země dostanou do rukou a dílen, projdou složitými průmyslovými procesy a s jednoduchostí a romantikou je amen. Cest k přírodě je bezpočet, ta naše bude s krumpáčem a lopatou. Jde se na šlemovky.

Šlemy, známé také jako šlemovky, kalovky, zemité či hlinité glazury, jsou glazury obsahující určitý podíl hlín a jílů.

Z definice nijak neplyne, kolik procent hlíny musí glazura obsahovat, abychom jí mohli nazývat šlemovkou. Jistý malý podíl jílových složek obsahují spousty glazur, a přesto je šlemovkami nenazýváme. Sám pro sebe jsem si určil rozmezí 70–100 % obsahu hlíny. Číslo však není ničím podloženo. V tomto případě by ustálení keramické terminologie jistě velmi prospěla širší odborná diskuze.

S velkou oblibou je používali už staří hrnčíři na své klasické hnědé kameninové hrnce, které hojně nalézáme po bazarech a půdách starých domů. Ovšem prvně spatřily světlo světa v daleké Číně.

Šlemovka XIV
Šlemovka XIV
Klasická práce starých hrnčířů zahrnovala i produkci šlemovkovaného zboží.
Autor: slunicko2014
Zdroj: Aukro
Dostupné z: https://aukro.cz/kamenina-doza-pekna-starozitna-derovana-nadoba-hrnec-na-povidla-6965690061

Opakování matka moudrosti

Keramikům, kteří se se šlemovkami setkávají poprvé, může připadat podivné, že i samotná hlína tvoří glazuru. Vždyť doposud byla v případě tenké vrstvičky hlíny na povrchu střepu řeč výhradně o engobách. Pro vysvětlení si půjdeme na samý úvod teorie glazur.

V nedávno uveřejněném článku První kroky ve světě glazur jsme se zabývali základními mechanizmy a podmínkami nutnými pro vznik glazury. Dovolím si zde z textu shrnout informace nezbytné pro další pochopení šlemovek.

Každá glazura obsahuje určitý podíl skloviny. Sklovina může vzniknout různými způsoby, ale vždy je k jejímu vzniku potřeba sklotvorný oxid křemičitý (SiO2). Sklovinu by oxid křemičitý utvořil až po roztavení. Teplota tání SiO2 je 1710 °C. To je pro konvenční keramiku příliš. Proto glazury obsahují taviva, která oxidu křemičitému umožní roztavení při nižších teplotách. Taviv existuje celá řada a významnou měrou ovlivňují vlastnosti glazury. Další důležitou složkou jsou stabilizátory, zejména Al2O3 (oxid hlinitý).  

Hlína versus glazura

Ve světle předchozího odstavce se podívejme na složení slavné Albany slip (červenice těžená ve městě Albany v USA) a transparentní glazury na kameninu. Čísla před vzorci vyjadřují počet molů a na ně se zaměříme.

Zásadité oxidy (taviva) Obojetné oxidy (stabilizátory) Kyselé oxidy
Albany slip
0,48CaO 0,66Al2O3 4,42SiO2
0,31MgO 0,15Fe2O3 0,02TiO2
0,16K2O    
0,06Na2O    
Celkem 1,01 mol Celkem 0,81 mol Celkem 4,44 mol
 
Transparentní glazura pro teplotu 1280 °C (Valenta)
0,7CaO 0,5 Al2O3 4,32SiO2
0,1MgO    
0,2K2O    
Celkem 1,0 mol Celkem 0,5 mol Celkem 4,3 mol

 

Porovnáme-li hodnoty ze zvýrazněných řádků Albany slip a transparentní glazury pro teplotu 1280 °C, nelze si nevšimnout podobnosti v chemizmu obou materiálů. Ostatně i teplota pálení šlemovky z Albany slip se uvádí zhruba v rozmezí 1250–1280 °C. Na tomto příkladu je vidět, že některé hlíny mohou samy o sobě obsahovat vhodné poměry taviv, stabilizátorů i kyselých oxidů a díky tomu z nich může vzniknout glazura.

Ještě se chvilku u Albany slip zdržíme a využijeme ji pro další teoretizování. Představme si situaci, kdy ji rozředíme s vodou a naneseme na střep. Když takový výrobek vypálíme na 1140 °C, budeme jistojistě mluvit o engobě a do prvního výpalu na 1250 °C (který nikdy nemusí nastat) nezjistíme, že tentýž materiál můžeme roztavit na krásnou lesklou čokoládově hnědou glazuru. Podotýkám, že teplotu potřebnou pro roztavení šlemovky musí bez poškození zvládnout materiál střepu.

Šlemovka V
Šlemovka V
Čistá spraš; 1320 °C, dřevo
Autor: Petr Toms
Zdroj: Archiv autora

Občas bývá obtížné odlišit engobu od hlinité glazury i kvůli tomu, že je přechod od jednoho k druhému pozvolný. Engoba s postupným nárůstem teploty tvoří čím dál tím víc skloviny, ve které se rozpouštějí zrna původního materiálu. Tato mezifáze se nachází v zhruba v intervalu 100 °C a více. Ale i v na pohled dobře vytavené šlemovce v mikroskopu vídáme neroztavená zrna původního materiálu.

Hlíny vhodné pro výrobu šlemovek

Je třeba zdůraznit, že ne každou hlínu můžeme roztavit tak snadno jako Albany slip. Na druhou stranu jsou u nás podobné materiály celkem běžně k nalezení. Dobrým startem do šlemovkového bádání budou návštěvy cihelen, které běžně zpracovávají nízkotavné jíly. Ale i všední vycházky do přírody mohou přinést zajímavé materiály ke zkoušení. Bdělý keramik nenechá bez povšimnutí podemleté břehy potoků, úvozy kolem cest a nejednou zaplesá i nad stavebním výkopem. Ostatně k základní výbavě keramikova vozidla patří skládací lopatka a dostatečná zásoba pevných pytlů.

Při troše zkoušení objevíme vhodné jíly i u dodavatelů materiálů a potřeb pro keramiky. Pěkná šlemovka vychází třeba z pozdišovské červenice dostupné v Kohoutově nebo hmoty AFD 110 od Colorobbie.

Šlemovka I
Šlemovka I
Čistá šlemovka z průmyslové hmoty AFD 110; 1350 °C, dřevo
Autor: Petr Toms
Zdroj: Archiv autora

Barevnost jílů o jejich použitelnosti mnoho neřekne. Rozhodující je zkouška v peci. Obecně lze říci, že u čistě bílých jílů máme celkem malou šanci na šlemovku bez přidání dalších složek. Jinak samostatně mohou fungovat jíly všemožných barev – šedé, modorošedé, černé, hnědé, zelené, rezavé i hořčicově žluté. Hlavními barvícími sloučeninami jsou zde oxidy a hydroxidy železa. Pro nízkotavné jíly bývá typický vysoký obsah vápenatých sloučenin, které se zde uplatňují jako hlavní tavivo.

Z hlediska chemického složení, nečiní potíže uměle namíchat glazuru stejného složení, jako mají šlemovky, jen je třeba opatřit si analýzu složení původního jílu. Třebaže bude mít námi namíchaná „kopie“ jílu stejné chemické složení, ne vždy se dočkáme stejného chování jako u „originálu“ z důvodu odlišného granulometrického a mineralogického složení.

Příprava šlemovek

Z předchozího textu plyne, že šlemovkou může být za určitých podmínek pouze čistý jíl. Po dokonalém vysušení surovinu zalijeme dostatečným množstvím vody. Většinou po několika desítkách minut či hodin můžeme pozorovat, jak se hroudy samovolně rozpadají. Po ukončení tohoto procesu použijeme míchadlo na stavební hmoty. Zahájení míchání neuspěchejte, jinak můžete rozpad hrudek značně zkomplikovat.

Šlemovka IV
Šlemovka IV
Čistá spraš; 1350 °C, dřevo
Autor: Petr Toms
Zdroj: Archiv autora

Rozplavená břečka kromě jílu obvykle obsahuje další minerály a horniny ve formě prachu, písku a různě velikých kamenů. Nyní přichází otázka výběru sít. Hrubostí síta můžete zásadním způsobem ovlivnit chování budoucí glazury. Záleží na konkrétní surovině, vašich zkušenostech a záměrech, jak velká a kolik zrníček ve šlemu necháte. Často se jedná o zrnka křemene, který může zvyšovat teplotu tání vašeho šlemu. Občas ale narazíte na složky, které tavení podporují, nebo jsou užitečné pro barevnost či strukturu.

Pokud vám nevyhovuje pouze hrubost zrnek, nemusíte je odstraňovat, jen břečku umelte v kulovém mlýně, máte-li nějaký.

Šlemovku dokonale vyčistíte od veškerého písku plavením. K tématu plavení jílů doporučuji zajímavý článek Vince Pitelky Vysoce rafinovaná terra sigillata I a Vysoce rafinovaná terra sigillata II.

Aplikace šlemovek

Pro nanášení na střep jsou vhodné všechny běžné techniky jako je namáčení, polévání, tupování, natírání nebo stříkání.  

V závislosti na materiálu, tvaru a síle střepu, složení a hustotě šlemovky ji lze nanášet zasyrova, zasucha i po přežahu.

Velmi důležitým parametrem je požadovaná vrstva glazury. Tenké vrstvy se nanášejí snadno a drží i na suchém nebo přežahnutém výrobku. U silnějších vrstev se projevuje skutečnost, že šlemy jsou v zásadě z hlíny a jako takové se během sušení smršťují. Proto je třeba, aplikovat je na kožený střep, neboť ten se vlivem sušení smrští současně se šlemovkou. V případě glazování na přežah silná vrstva opadá. Při glazování suchého kusu příliš hustou šlemovkou zase hrozí jeho destrukce.

S jemností a množstvím jílových částic stoupá míra smrštění šlemu a tedy i nutnost glazovat v koženém stavu.

Plastické jíly mají oproti neplastickým mnohem větší schopnost vázat vodu. Díky tomu se výrazně zvyšuje nebezpečí rozmáčení koženého střepu.

Pro názornost uvedu příklad nejhorší možné kombinace: příliš mokrý nebo příliš suchý tenký střep talíře s dlouhým vodorovným praporem pokrytý silnou vrstvou šlemovky z velmi plastického plaveného jílu.

Naopak ta nejlepší možná kombinace by mohla vypadat zhruba takto: ideální suchost střepu (poznáte ji tak, že po dotyku ruka obvykle zanechá šedou stopu) A jednoduchý válcový tvar se silným střepem pokrytý tenkou vrstvou hrubší spraše.

Kolaps
Kolaps
Špatně odhadnutá vlhkost střepu před nanášením šlemu vede k neslavným koncům.
Autor: Petr Toms
Zdroj: Archiv autora

U tlustých vrstev nanášených zasyrova je pro výrobek největším nebezpečím vnikání vody ze šlemu do střepu a jeho přílišné rozmáčení. Problém trochu řeší stříkání pistolí nebo možnost bezprostředně po aplikaci vrstvu šlemu odsušit v sušárně, v horkovzdušné troubě, horkovzdušnou pistolí, propan-butanovým hořákem nebo alespoň na slunci. To se musí stát dříve, než se voda začne vsakovat do střepu, myšleno v řádech několika minut po našlemovkování. Pokud nemáte možnost rychlého sušení povrchu a velké nánosy provází extrémní změknutí syrového střepu, pak pomáhá rozdělit glazování vnitřního a vnějšího povrchu do dvou fází s pauzou na odsušení. Můžete také zkusit glazovat v několika slabších vrstvách, opět s pauzou na sušení.

Výpal šlemovek

Pro výpal lze využít běžnou dvoužárovou technologii. Tedy pokud zvolíte tenčí nános na přežahnutý střep. Přežah využijete i v případě, že hodláte kombinovat šlemovku nanesenou za syrova s běžnou fritovou nebo surovou glazurou. Nemělo by se ale stát, že budete šlemovkovat přes nevypálenou práškovou glazuru. Samozřejmě i zde je to otázka techniky glazování a síly nánosů.

Pro samotné šlemovky je velmi příhodné použít jednožárovou technologii. Tím je myšleno spojení přežahu a ostrého výpalu.

Pokud nebudeme výrazněji zasahovat do přirozeného složení šlemu, patrně se bude jednat o poměrně tvrdou glazuru, kterou jen tak nepřepálíte. Optimální vypalovací teploty čistých hlinitých glazur obvykle začínají nad 1200 °C, ale běžně fungují i okolo 1400 °C. Často jim prospívají dlouhé, nekolikahodinové výdrže.

Šlemovka IX
Šlemovka IX
Čistá spraš; 1350 °C, dřevo
Autor: Petr Toms
Zdroj: Archiv autora

Vypalovací teplotu do značné míry ovlivňuje i pecní atmosféra. Vysoký obsah železitých sloučenin v oxidaci glazuru stabilizuje, ale v redukci oxidy železa přecházejí na FeO (oxid železnatý), což je intenzivní tavivo. Proces přechodu na FeO probíhá při teplotách nad 1250 °C do určité míry samovolně i v oxidační atmosféře.

Důležitým nástrojem pro práci s povrchy a barvami šlemovek je i řízené chlazení pece, které ovlivňuje vznik a růst krystalů.

Vhodná možnost, jak vypálit své šlemy, je použití pece na dřevo. Popely a alkalické páry dokážou významně promluvit do barevnosti a struktury povrchu. Další výhoda tkví v tom, že jsou vysokožárné dřevopece oproti běžným elektrikám uspůsobené na vysoké výpaly.

Nejběžnější přirozená barevnost čistých šlemů bývá středně až tmavě hnědá. S trochou kreativity lze dosáhnout mnoha dalších barev a odstínů. Může to být měsíčně bílá, různé odstíny šedé, béžová, jantarově žlutá, smaragdově zelená, inkoustově modrá, černá, oranžovohnědá, nebesky modrá, šedozelená, stříbrošedá, červenofialová, tomatově červená a další.

Šlemovka XII
Šlemovka XII
Pozdišovská hmota; 1350 °C, dřevo
Autor: Petr Toms
Zdroj: Archiv autora

Úpravy šlemovek

Při dostatečné teplotě a volbě vhodného jílu není třeba cokoliv přidávat. Jak už jsme si řekli dříve, nízkotavné jíly přirozeně obsahují vše potřebné pro to, aby se roztavily. Máme-li však na glazuru vyšší estetické nároky, surovina je příliš žáruvzdorná nebo naopak moc teče, můžeme přistoupit k přidávání různých dalších složek.

Úpravy šlemů by zasloužily vlastní monografii, nebo alespoň článek. Kvůli množství možností a kombinací se omezíme jen na obecný výčet možných aditiv:

  • rostlinné popely
  • kostní popel
  • živce
  • vápence a křídy
  • nefeliny
  • čediče
  • žuly
  • kaoliny
  • křemeny
  • sloučeniny titanu, zinku, cínu, zirkonu, olova, hořčíku, vápníku, barya, sodíku, draslíku, lithia, fosforu atd.
  • glazury
  • frity
  • barvící oxidy a barvítka

…a mnoho dalších.

Jinak řečeno, do šlemovek můžete přidávat jakékoliv glazurové suroviny i glazury samotné. Samozřejmě je na místě mísit i jednotlivé jíly mezi sebou. Spolu s nepřeberným množstvím podkladových hmot, způsobů přípravy a výpalu dostáváme neomezenou paletu výtvarných i technických možností.

Šlemovka XI
Šlemovka XI
Pozdišovská hmota 95 % + transparentní glazura 5 %; 1220, elektrika
Autor: Petr Toms
Zdroj: Archiv autora

Rozhodnete-li se pálit šlemovky v běžných elektrických pecích, patrně nejčastější obtíží, na kterou narazíte, bude nedostatečné vytavení glazury. Přece jen jde o poměrně tvrdé materiály. Vhodným, ale hůře dostupným řešením, je přídavek frity. Dobře poslouží i jakákoliv měkčí glazura. U popelů, vápence a křídy (eutektická taviva) neuspějete s přístupem „čím více, tím lépe“. Od určitého okamžiku tyto složky začnou teplotu tání šlemovky zvyšovat. Nezapomeňte, že rostlinné popely tvoří s vodou žíravinu. Živce a nefeliny budou méně účinné než nízkotavné frity, proto bude třeba jich přidat větší množství. Atp.    

S tématem úprav šlemovek úzce souvisí články Poznámky k popelovým glazurám a Popely.

V každém případě lze doporučit všechny suroviny vážit, a to v suchém stavu. Málokdy se všechno podaří napoprvé, z toho důvodu je výhodné složky přidávat v předem definovaném množství. Určete si velikost přídavku. U surovin z předchozího odstavce postačí 5% nárůst přídavku. Řada míchání šlemovky a frity může vypadat třeba takto:

Glazura č. Hlína [%] Frita [%]
1 100 0
2 95 5
3 90 10
4 85 15
5 80 20
6 75 25
7 70 30
8 65 35
9 60 40
10 55 45
...    

 

Není nutné zůstat pouze u dvou složek. Běžně se míchají tři i a více surovin najednou. Pro přehlednost používáme různé diagramy. 

Metodika zkoušení glazur zaslouží mnohem více pozornosti a určitě o tomto tématu napíšeme víc v některém z dalších článků. Pro začátek postačí důsledně popisovat testovací kachličky a založit knihu testů, do které budete zaznamenávat vše, co souvisí s vašimi zkouškami.

Více o vážení zde: Váhy, vážení a navažování v ateliérové keramice

Vzorkovnice
Vzorkovnice
Tyto trojúhelníkové vzorníky slouží k pochopení chování směsí tří složek - hlíny, živce a popele.
Autor: Václav Kugler
Zdroj: Archiv autora

Diagram
Diagram
Takhle to vypadá v číslech. Diagram používáme pro míchání glazur ze surovin, u kterých neznáme chemické složení - třeba pro šlemovky.
Autor: Robin Hopper
Zdroj: The Ceramic Spectrum

Závěrem

Šlemovky jsou levné, spolehlivé a velmi odolné glazury vynikající svou jednoduchostí. Pokaždé když kutám v zemi glazurové hlíny, připadám si jako v supermarketu pro keramiky. Vše je tam jak na stříbrném podnose. Hotových glazur, polotovarů a materiálů, kam až oko dohlédne. Obchod, který nemá konce, s nabídkou k nevyčerpání.

Hodně zdaru vašim šlemům!

Autor: Petr Toms | Redaktor: Petr Toms | Odborná korekce: Petr Chutný | Jazyková korekce: Zuzana Chomátová
Diskuze