Stanovení relativní hustoty pro nanášení
Čím jemnější je velikost částic v jílu nebo engobě, tím více vrstev vody je mezi nimi a tím větší je i smrštění sušením. Z tohoto důvodu musí být terra sigillata míchána velmi řídce, avšak mimo to neexistují žádná pevná pravidla týkající se ideální konzistence pro nanášení. Čím hustší je, tím méně vody se dostane do střepu, avšak tím větší je šance, že se během sušení objeví ve vrstvě terra sigillaty pnutí, které způsobí popraskání a odlupování během sušení a výpalu. Čím řidší je, tím je sice menší šance, že popraská a odloupne se, avšak tím více vrstev je třeba nanést, čímž se dostane do střepu více vody s rizikem jeho prasknutí.
Pro většinu typů terra sigillaty i většinu metod nanášení se mi osvědčila relativní hustota 1,15 a nedoporučuji použití hustší terra sigillaty. Tento materiál prostě nefunguje dobře v hustší suspenzi, a tudíž aplikace silnějších vrstev a většina pokusů s použitím hustší suspenze končí prasklinami a odlupováním během sušení, pálení nebo následného používání. Nejlepších výsledků dosáhnete vždy při nanášení několika tenkých vrstev.
Kdy a jak nanášet terra sigillatu
Někteří lidé doporučují nanášení terra sigillaty na kožený střep, avšak na základě mých zkušeností je to ztráta času, tedy pokud vás nezajímá pouze barva a přirozený jemný saténový lesk, který terra sigillata produkuje bez leštění. Vzhledem k velmi jemné velikosti částic je jakákoliv suchá vrstva terra sigillaty velmi kompaktní – o to více, pokud byla vyleštěna. Má tak velmi malou schopnost smršťování a téměř žádnou, pokud byla leštěna technikou burnishingu. A jelikož i tvrdě kožený střep se při sušení trochu smrští, terra sigillata na něm popraská na mikroskopické úrovni, čímž se sníží, nebo zmizí jakýkoliv lesk.
Osobně nanáším terra sigillatu na suchý střep a nejlepší přilnavosti dosahuji, když je střep osmirkován. Vzhledem k tomu, že nejčastěji používám terra sigillatu ve spojení s mnou vyučovaným kurzem Ancient Clay, jsou střepy obvykle osmirkovány, jak je zvykem u jihozápadních domorodých Američanů a mnoha dalších minulých i současných kultur, které svoji keramiku upravují leštěním. Ke smirkování používám brusnou mřížku na sádrokarton o zrnitosti 120, kterou lze koupit ve stavebninách.
Pokud své nádobí smirkujete, nezapomeňte následně otřít celý střep jemným hadříkem, např. kouskem bavlněného trička, a odstranit tak veškerý prach. Pokud tento krok zanedbáte, při nanášení si budete přenášet prach do nádoby s terra sigillatou a znehodnotíte ji. Pokud vaši keramiku zdobí složitý reliéf, jemně sfoukněte prach kompresorem. A samozřejmě, ať už smirkujete, nebo používáte kompresor, noste vhodný respirátor P-100.
Terra sigillatu nanáším plynulými tahy širokým, hustým a měkkým štětcem, který je pořádně namočený. Snažím se vyhnout kapkám. Pro nanášení jsou nejvhodnější východoasijské štětce hake. Pokud terra sigillata steče po povrchu, ihned přetřete kapky štětcem. Nenechávejte kapky uschnout a v žádném případě nenechávejte výrobek stát v terra sigillatě nahromaděné u spodní části nádoby. Postupně nanáším tenké vrstvy terra sigillaty po celém střepu, dokud nedostanu neprůhledný povrch, který začíná skrývat ty nejjemnější detaily textury, což bude očividné, pokud byl střep osmirkován. To je stále velmi tenký nátěr, avšak pokud budete přidávat další vrstvy, riskujete následné praskliny a odlupování terra sigillaty.
Pokud si přejete zachovat trochu barvy a povrchové textury střepu, dobrého lesku můžete dosáhnout i při nanesení téměř transparentní vrstvy, protože výsledný lesk pochází z velmi jemných jílových destiček ležících na plocho na povrchu. Ve výsledku je to záležitost zkušeností s vaší konkrétní terra sigillatou a také keramickou hmotou použitou na výrobu střepu. Experimentujte s co nejtenčí možnou vrstvou a posuďte, zda výsledek splňuje vaše požadavky. Na základě toho zkoušejte dál, ať zjistíte, co vám materiál dovolí.
S adekvátními výsledky jsem zkoušel nanášet velmi tenké vrstvy terra sigillaty na přežahnutý střep. Ty však nikdy nedosáhly úrovně lesku nebo trvanlivosti povrchu, kterých jsem docílil při aplikaci na suchý střep. Terra sigillata nanesená v příliš silné vrstvě na přežahnutý střep téměř vždy popraská a odloupne se během sušení, během výpalu, nebo po něm.
Leštění terra sigillaty
Jakmile docílíte požadované vrstvy a vlhkost se vsákla, můžete leštit povrch kouskem plastové nákupní tašky napnuté přes špičky prstů. Když to budete dělat poprvé, nebude se vám chtít věřit tomu, co se děje. Je to magické. Plast u nákupní tašky je silnější a hustší než u jiných plastových sáčků a vytváří lepší lesk. Někteří lidé preferují leštit jemným flanelem nebo bavlnou, velmi jemnou jelenicí nebo jemným štětcem, avšak já mám nejlepší zkušenosti s plastovou nákupní taškou. Po nanesení všech vrstev terra sigillaty dostanu skleněný lesk už po jednom leštění.
Neexistuje žádný důvod k leštění mezi jednotlivými vrstvami, nicméně pokud nejste spokojeni s výsledným leskem, prostě naneste další vrstvu terra sigillaty. Nová vrstva nátěru naruší předešlý lesk a dobře se propojí.
Na jakémkoliv znovu zvlhčeném suchém střepu je možné použít techniku burnishingu, avšak touto technikou lze obvykle docílit lepších výsledků, pokud je na střep nanesená nějaká rafinovaná engoba. Správně připravená terra sigillata je proto výborným podkladem pro burnishing. Avšak pokud spoléháte pouze na zvlhčení po nanesení terra sigillaty, musí být burnishing dokončen najednou, dokud je povlak stále vlhký. Jinak se začne povrch odlupovat a praskat. Aby tomuto zabránili, a to zvláště u větších objektů, mnozí keramici nanesou terra sigillatu, nechají vsáknout vodu, a poté aplikují slabou vrstvu sádla nebo glycerínu, kterou před leštěním nechají absorbovat. Mastnota zpomalí vysoušení a poskytne tak čas k leštění burnishingem.
Ačkoliv je terra sigillata vhodným podkladem pro techniku burnishingu, není to ideální způsob jejího využití. Smyslem celého komplikovaného procesu je vyprodukovat jemnou engobu, která se krásně leští a produkuje jedinečný lesk, avšak bez pracnosti, kterou vyžaduje burnishing. Při správné aplikaci terra sigillaty trvá vlastní proces leštění středně velké nádoby za použití plastu z nákupní tašky okolo 10 až 15 minut. Pečlivý burnishing na té stejné nádobě však bude trvat několik hodin.
Pálicí rozsahy a přírodní barvy dosažené s terra sigillatou
Všechna tradiční keramika s leštěnou terra sigillatou byla pálená na nízké teploty. Nicméně z tohoto pohledu je zde významný rozdíl mezi terra sigillatou upravenou leštěním a technikou burnishingu. Hlavním úkolem tradiční terra sigillaty je dosáhnout vysokého lesku, a to bez namáhavého procesu burnishingu. Povrch, který byl upravený technikou burnishingu, je mnohem více stlačený než povrch s leštěnou terra sigillatou a nemůže být vypalován nad žároměrku 014 (838 °C). Mimo to se začne stlačený povrch na mikroskopické úrovni smršťovat a vrásnit, čímž se ničí lesk. Povrchy pokryté terra sigillatou a leštěné jinými metodami, než je burnishing, mohou být obvykle páleny na o něco vyšší teploty bez porušení lesku, občas až k žároměrce 02 (1120 °C). Nad touto teplotou lesk vymizí kvůli značnějšímu smrštění výpalem. I při výpalu na vyšší teploty bude terra sigillata stále půvabně saténová, avšak bez lesku, který je pro klasickou terra sigillatu charakteristický.
Maximální teplota, při které si terra sigillata zachová soudržnost se střepem, závisí na použité hlíně. Při výpalu na žároměrku 014 (838 °C) se terra sigillata vyrobená z jílu Redart zbarví do jasné cihlově červenooranžové barvy. Při výpalu na žároměrku 08 (955 °C) se zbarví do klasické cihlově červené a žároměrku 02 (1120 °C) do červenohnědé. Při výpalu na střední a vysoké teploty se jíl Redart (nebo jakákoliv jiná pórovina) taví a stává se glazurou bez podobnosti nebo spojení s terra sigillatou.
Kameniny jako např. Goldart a většina žáruvzdorných jílů získávají při výpalu na nízko špinavě bílou barvu, při středních a vyšších teplotách tmavnou v oxidaci a šednou v redukci. Ball clay se při výpalu na nízko zbarví do bílé a při výpalu na vysoko do špinavě bílé nebo šedé. Většina kaolinů produkuje bílou barvu při všech teplotních rozsazích, avšak některé mohou v redukci produkovat odstíny šedobéžové.
Červené kameniny jako třeba Carbondale, Lizella nebo Neuman red jsou často velmi hrubé a mají velmi nízkou výtěžnost terra sigillaty, tedy pokud nejsou před přidáním do základní směsi zpracovány v kulovém mlýně. Pokud se takto zpracují, dávají pěknou cihlově červenou terra sigillatu, která si drží svoji barvu a saténový (ne lesklý!) povrch i při výpalu na vysoko, a to bez vytavení se na glazuru.
Hmoty jako např. Alberta, Barnard nebo Blackbird jsou často příliš hrubé pro výrobu terra sigillaty, ale mohou být dobře zpracovány v kulovém mlýně.
Pro účely zakuřované keramiky vytváří důsledně vyrobená terra sigillata z jílu Redart velmi hustý povlak, který se barví od cihlově červené do temně černé a jakákoliv reoxidovaná nebo zakrytá místa do hnědé nebo cihlově červené. Terra sigillata z jílu ball clay je o trochu více porézní a na zakuřované keramice produkuje temně černou a na zakrytých nebo reoxidovaných místech šedou nebo bílou.
Barvení oxidy a keramickými barvítky – použití kulového mlýna
Osobně vždy pracuji s čistou terra sigillatou, neboť poskytuje nejlepší lesk a také proto, že mám rád přirozené zemité barvy. Barevná terra sigillata je jistě atraktivní variantou, avšak některé oxidy a všechna komerční keramická barvítka jsou hrubě mletá a sníží tak potenciál leštění. Oxidy s velmi jemnými částečky, jakým je např. uhličitan měďnatý a uhličitan kobaltnatý, mohou být přidány v malém množství bez významné ztráty lesku. Při použití jiných oxidů nebo při použití fritovaných keramických barvítek, např. barvítek Mason, je nutné pomlít směs v kulovém mlýnu. Komerčně vyrobený kulový mlýn je však velmi drahým kusem vybavení. Vystačit si ale můžete s velkou rotační bubnovou leštičkou kamenů.
Takové leštičky kamenů mívají většinou pogumovaný buben pro snížení hluku, což ale také znamená méně abraze, když mlecí médium naráží o gumu, ve srovnání s těžkým porcelánovým bubnem opravdového studiového kulového mlýna. Nicméně to pouze znamená, že k docílení stejného výsledku s leštičkou kamenů bude třeba o poznání více času. Zásobník naplňte z jedné třetiny oblázky křemene nebo skleněnými kuličkami, z jedné třetiny hustou krémovitou terra sigillatou s přidanými oxidy nebo barvítky a zbylou třetinu nechte prázdnou. Nepřeplňte zásobník, nebo se materiály nebudou dostatečně převalovat.
Až budete pořizovat mlecí médium do kulového mlýna nebo leštičky kamenů, pořiďte si zaoblené mlecí koule nebo oblázky. Válcovitá mlecí média jsou určena k mletí za sucha. Směs melte alespoň po dobu 24 hodin, následně rozřeďte malé množství terra sigillaty do požadované konzistence a otestujte. Pokud se barviva usadí moc rychle, nebo pokud se nevytvoří dostatečný lesk, je potřeba mlít déle. Bude to vyžadovat další experimentování na vaší straně, neboť s tímto již nemám zkušenosti. Mletí jistě pomůže, ale pamatujte, že jakkoliv jemně částečky přidávaných barviv rozemelete, vždy budou mnohem hrubší než jílové destičky a jsou to jen a pouze jílové destičky, které vytváří lesk. V každém případě, čím více nejílových příměsí přidáte, tím menšího lesku dosáhnete.
Použití terra sigillaty na nožku a usazení víčka
Z čistě filozofického hlediska preferuji nádoby, u kterých lze vidět a u kterých se lze dotknout neglazované hlíny na nožce, a také mám rád pocit těsně zapadajícího usazení víčka, kdy dosedá hlína na hlínu. U glazované nožky neshledávám žádnou výhodu, zejména u zboží páleného na střední a vyšší teploty. A opravdu hodně nemám rád zvuk a ten pocit, když takovou keramiku pokládáte na tvrdý povrch jako třeba na dlaždičku nebo kámen. To samé platí i pro glazované usazení víčka – opět to nepřináší žádnou výhodu. Avšak některé střepy vyrobené z keramické hmoty s vysokým obsahem šamotu nebo písku mohou mít na nožce a víčku nepříjemně drsný povrch, a v tom případě jste plně oprávněni chtít hladší povrch. Jedním řešením je potáhnout tyto části terra sigillatou vyrobenou z keramické hmoty střepu. Tímto způsobem docílíte vizuálního i hmatatelného kontrastu neglazovaného povrchu na nožce nebo usazení víčka, které budou sice odhalovat použitou keramickou hmotu, avšak budou hladší na dotek.
Zalijte zbytky hlíny přes noc dostatkem vody, rozmixujte míchadlem na vrtačku a dle potřeby přidávejte vodu, dokud nepřipravíte základní směsi o relativní hustotě 1,2. S přítomností písku nebo šamotu si nedělejte starosti, protože tyto příměsi budou mezi prvními, které sedimentují během přípravy základní směsi.
Pokud nebudete používat keramickou hmotu použitou na výrobu daného střepu, vyberte takovou, která bude sedět k hmotě základní a bude určená na danou teplotu výpalu. Pamatujte, že pórovinová engoba se stane glazurou při výpalu na střední a vysoké teploty. Terra sigillata vyrobená z kameninových jílů jako např. Goldart, nebo z jílu ball clay nebo kaolínu se chová dobře při výpalech až do vysoké teploty, a i tehdy bude poskytovat hladší povrch než základní hmota.
Podglazurní použití terra sigillaty
Takové použití terra sigillaty může být překvapením, protože historicky se používala vždy samostatně, tedy bez glazury, neboť záměrem je právě unikátní lesk samotné terra sigillaty. Styčná plocha mezi střepem a glazurou je místo značných termochemických procesů závislých od teploty pálení a obsahu taviv v glazuře. Starý aforizmus, který říká, že „glazura je živa střepem“, je zde obzvláště příhodný. Jak se glazura taví, má na povrchu střepu značný rozpouštěcí efekt a některé z povrchových materiálů se do ní rozpustí. Proto seladon někdy zhnědne, pokud je ve slabé vrstvě aplikován na kameninový střep s obsahem železa – nasaje přebytečné železo z keramické hmoty střepu a posouvá seladon do tmavších železitých barev.
Kdokoliv, kdo má už za sebou velké množství dekorací engobou, již zažil úkaz, kdy velmi tenká vrstva engoby jednoduše vymizí, jelikož byla vstřebána do glazury. To se stává i s terra sigillatou. Avšak jako jakýkoliv jiný tekutý prostředek aplikovaný na suchý nebo přežahnutý střep, i terra sigillata se usadí více v prohlubních a texturních detailech a méně na vyvýšených a plochých místech. V místech se silnější vrstvou glazura nerozpustí povlak terra sigillaty a ta proto v některých místech ovlivní barevnost glazury. To by mohlo být považováno za výhodu u téměř jakékoliv glazury pálené na jakoukoliv teplotu. Avšak přínos to má obzvláště u výpalu elektřinou na nízké a střední teploty, kdy střep často vypadá fádně a kde glazura často profituje z větší povrchové aktivace. Terra sigillata může dodat neglazovaným plochám zajímavou barevnost i povrch, a to už při středních a vysokých teplotách, a na glazovaných plochách dodá ještě větší barevné zpestření a viditelnou texturu. Pokud se chystáte potahovat i nožku a usazení víčka, ujistěte se, že používáte terra sigillatu vhodnou pro daný teplotní rozsah (viz kapitola „Pálicí rozsahy a přírodní barvy dosažené s terra sigillatou“). To nevylučuje použití terra sigillaty z hmoty Redart při výpalu na žároměrku 10 (1305 °C) – pouze to vyžaduje, abyste nožku a usazení víčka vykryli voskem, nebo otřeli houbičkou.
Je možné vyrobit terra sigillatu, která se leskne i bez leštění?
Domnívám se, že moje poznámky k vysoce rafinované terra sigilllatě jsou odpovídající v kontextu postupů výroby v dalších současných ateliérech. Nicméně moji pozornost upoutalo, že lesklý povrch na klasických starořeckých červenofigurových a černofigurových keramických nádobách byl dosahován s minimálním nebo žádným leštěním, což znamená, že terra sigillata musela být rafinována mnohem jemněji. Nedávno jsem byl kontaktován člověkem, který se o výrobu takové terra sigillaty pokouší. Jeho proces začíná stejně jako můj, avšak po zahuštění terra sigillaty zpět na relativní hustotu 1,20 opakuje celý proces znovu a znovu, a to celkem asi desetkrát. Tento přístup rozhodně vyžaduje experimentování. Při druhé a každé další filtraci totiž už nedostanete žádnou viditelnou vrstvu sedimentu a jednoduše budete muset libovolnou část usazené směsi po každé obětovat, což opět vyžaduje experimentování. Krása tohoto procesu tkví v tom, že v průběhu opakovaného zahušťování suspenze na relativní hustotu 1,20 po každém odsátí můžete proces přerušit při relativní hustotě 1,15 a vyzkoušet trochu terra sigillaty na suchém střepu, abyste otestovali míru samovolného lesku.
Informace o tomto přístupu mne vedly k úvahám o mém vlastním procesu. Uvědomil jsem si ale, že já už mám důkaz o tom, že jemněji rafinovaná terra sigillata s mnohem menší průměrnou velikostí destiček bude produkovat větší spontánní lesk bez nutnosti leštění. Terra sigillatu obvykle zahušťuji s použitím tepla, což znamená, že pět galonů (cca 19 l) zvládnu vysušit za 24 až 48 hodin. Příležitostně, když není spěch, ji nechám uschnout samovolně ve velké nerezové míse v nerušeném koutě svého ateliéru. To trvá mnohem déle, obvykle okolo měsíce, a je to otázka dnů, než začne hladina viditelně klesat. S klesající hladinou se terra sigillata přichytává ke stěnám mísy a její kvalita se shora dolů výrazně mění. Když přijdu sesbírat usušenou terra sigillatu, je okolo vrchního okraje velmi úzký saténový proužek a hned pod ním je pruh velmi lesklé terra sigillaty široké alespoň několik palců. Povrch má velmi dobrý lesk, ačkoliv není tak dobrý jako u nejlepších starořeckých nádob. Několik palců nad dnem mísy začíná být vrstva silnější a také matnější. Na dně mísy je půlpalcová vrstva popraskaných kousků bláta, jejichž povrch je úplně matný.
Co tedy způsobuje, že se vysoký lesk tvoří spontánně? Když se nechá mísa se suspenzí zahušťovat, voda se začne odpařovat ještě dříve, než nějaké znatelnější množství částeček sedimentuje, a to proto, že jsou tak jemné a deflokulované. Velmi tenký proužek uchycený u horní hrany kapaliny tudíž obsahuje celou škálu velikostí destiček obsažených v terra sigillatě. Po několika dalších dnech však dojde k výraznější sedimentaci, díky níž zůstávají nahoře pouze velmi jemné částečky, které i nadále odolávají gravitaci. Pokles hladiny o jeden palec (cca 2,5 cm) může trvat deset dní a během té doby zůstanou v suspenzi pouze ty nejjemnější destičky. To stejné se stane, jakmile hladina poklesne o několik dalších palců. Ale jak hladina klesá k nižším úrovním, kde se mezitím usadily částečky o větší škále velikostí, nabírá uschlý povlak na tloušťce a jeho povrch matní. U dna už potom máme koncentraci hrubších částic a matný povrch.
Očividným řešením by se mohlo zdát prodloužení sedimentační doby. To by sice snížilo výtěžnost, avšak zajistilo tvorbu lepšího spontánního lesku a pravděpodobně by i usnadnilo leštění. Má to nějakou nevýhodu? Ano, přinejmenším ve způsobu, jakým většina lidí terra sigillatu používá. Více nanesených vrstev terra sigillaty obecně zjemňuje drobnou povrchovou texturu, a to obzvláště u smirkovaných nádob. Přinejmenším tento fakt je částečně zodpovědný za očekávaný vzhled terra sigillaty. Velmi ostré mikroskopické detaily jsou totiž přidáváním vrstev nepatrně zjemňovány. Při jemnějším rozptýlení částeček ve výše popsané extra rafinované terra sigillatě bude smrštění větší, obzvláště během výpalu, což jistě zvýší možnost popraskání a odlupování, pokud by byla terra sigillata nanesena ve vícero vrstvách. Terra sigillata s ještě jemnějším rozsahem částeček snese pouze velmi tenkou aplikaci.
Dává perfektní smysl, že extra rafinovaná terra sigillata, jakou pravděpodobně používali třeba Řekové, jim přinášela dva důležité výsledky. Zaprvé, poskytovala jim velmi dobré barevné krytí a neprůhlednost, a to i při použití extrémně tenkých vrstev. U mé receptury na terra sigillatu se několik prvních vrstev zdá být pořád ještě průhledných. To je způsobeno tím, že mezi částečky ve vrstvě terra sigillaty vidíme keramickou hmotu střepu. Jemnější terra sigillata tedy bude mít mnohem menší mezery a bude i více neprůhledná. Zadruhé, přinášela vysoký lesk s minimálním nebo žádným leštěním. Řekové bezpochyby uhlazovali povrch střepu před tím, než na něj terra sigillatu nanášeli. Tenká vrstva tím pádem postačovala ke splnění všech jejich požadavků, kterými byly krytí, jednotnost, barevnost a lesk.
Navíc jsou k dispozici důkazy, že taková extra rafinovaná terra sigillata by měla nižší slinovací teplotu, a tudíž by dostatečně zeskelnatěla, aby uzamknula černou barvu plynoucí z redukční atmosféry na konci výpalu. Zatímco méně rafinovaná terra sigillata by u stejné cílové teploty zůstala porézní a reoxidovala by do červené, pískové nebo bílé, v závislosti od jílu použitého na výrobu. Toto je možný klíč ke starořeckému procesu pálení, který produkoval ty úžasné černofigurové a červenofigurové nádoby s bílým pozadím.
Moje receptura byla navržena tak, aby uspokojila specifické potřeby výpalu na otevřeném ohni a v mufli. Výpalů, které můžeme vidět u řady různých starověkých a kmenových tradic. Je to nutně o kompromisu. Sedimentační doba trvající 20 hodin a relativní hustota 1,15 pro aplikaci poskytují potřebnou kombinaci dosahovaných vlastností. Keramické střepy, které chceme pálit na otevřeném ohni, musí nutně obsahovat vysoké procento žíhaného materiálu (v tomto případě 25 % extra jemného šamotu), aby mohly odolávat teplotním šokům při tomto typu pálení. Smirkováním se povrch zdrsní, avšak škála velikostí částeček v mojí terra sigillatě je dostatečně hrubá, aby umožňovala takové navrstvení, které eliminuje stopy po broušení. Zároveň je ale i dostatečně jemná na to, aby umožnila dosáhnout vysokého lesku s poměrně malou námahou (v porovnání s burnishingem).
Pokud je váš záměr vytvořit extra rafinovanou terra sigillatu, jakou používali Řekové, je možné tvrdit, že výše zmíněná po sobě jdoucí opakovaná sedimentace a filtrace vyprodukuje mimořádně kvalitní produkt obsahující pouze ty absolutně nejjemnější částečky v porovnání s jednou jedinou dlouhou sedimentací. Toto je zcela jistě oblast pro další vzrušující výzkum.
Dobře připravená terra sigillata je opravdu nevšedním prostředkem. Stala se oblíbenou u současné keramiky napříč Spojenými státy, Kanadou, Evropou, Austrálií, Novým Zélandem a v některých částech Středního východu, kde byla objevena před více jak 3000 lety. Úprava leštěnou terra sigillatou je populární hlavně při výpalech v jámě, na otevřeném ohni, výpalu v mufli, zakuřování v pilinách a technikách raku. Ať už terra sigillatu použijete jakkoliv, jste součástí 3000leté tradice, která se neustále vyvíjí. Pokud během vašich experimentů objevíte nové efekty nebo použití, rád o nich uslyším na vpitelka@dtccom.net.
- - - - -
Unikla vám první část? Můžete si ji přečíst zde.
- - - - -
Z originálu „Super Refined Terra Sigillata“ přeloženo s laskavým svolením Vince Pitelky.
Překlad: Hana Križanská | Odborná korektura: Petr Toms | Jazyková korektura: Jaroslava Kolbeková
Přihlaš se a vlož komentář...