Vím, že hodně cestuješ a setkáváš se se spoustou lidí z oboru. Co pro Tebe znamenají profesní sociální vazby a kontakty? Myslím nejen osobně, ale i z obchodního a karierního hlediska.
To vlastně navazuje na předchozí odpověď. Profesní vazby jsou nesmírně důležité a je vždycky fajn, když jsou v tom i osobní vztahy. Máme spoustu kamarádů keramiků po celém světě a jsme za to velmi rádi. Systém evropských keramických trhů je trochu jako svět F1 v automobilových závodech. Setkáváme se, když se zadaří nominace na různých štacích (marketech), jsme spolu dva, tři dny a zase se rozjedeme, abychom se znovu setkali v jiné zemi, buď ještě v tomtéž roce, nebo třeba až za dva či tři další. Na akcích jsme samozřejmě konkurenti v pracovní době, ale ve volném čase často kamarádi, s trochou nadsázky, “na život a na smrt”. Podobné to je, jak jsem již zmiňoval, i s mnohými galeristy, takže profesní vztahy jsou určitě 50 % naší práce.
Tady odbočím zpátky k otázce inspirace, na kterou ses ptal. Je pro mne dvojího druhu, jednak inspirace keramikou jako takovou, jednak osobností tvůrce, což platí i u autorů, jejichž práce ti nemusí být tak blízká, ale když je znáš osobně, mohou tě inspirovat svojí osobností: energií, přístupem k práci, filozofií atd. Je samozřejmě ideální, když se obě kvality spojí v jedno, ale vždycky to tak bohužel nebývá, takže někdy ty sociální vazby jsou kvalitativně stejně inspirativní jako prameny z knih, katalogů nebo časopisů.
Nebo se zeptám ještě jinak. Co bys ve smyslu budování vztahů v profesní komunitě doporučil začínajícímu keramikovi?
Jednoduchý recept, který se mi vždy osvědčil, je, pokud možno prvně nabízet než žádat. Speciálně v začátcích je to myslím velmi důležité a asi to neplatí jen v keramických sférách. Mně se tohle vždycky osvědčilo. Když jsme začátkem devadesátých let začínali s programem “Interchange” výměnných pracovně-studijních pobytů, měli jsme vždy zásadu nabízet první turnus výměny tady v Česku, to znamená být vždy nejprve hostiteli a protože se vždycky ten první turnus povedl, byl nám pak nabídnut reciproční pobyt v zemi našich hostů. Zorganizovali jsme tehdy asi sedm nebo osm ročníků a musím říci, že takto vzniklé profesní vztahy vytěžuji ještě dnes. Takže první nabídka se počítá, a to bez výraznějšího očekávání nějakých protislužeb. Mám zkušenost, že se tyhle věcí můžou vracet, třeba úplně odjinud a třeba i jindy, ale funguje to. Není ani příliš nutné být přehnaný dobroděj, to pak bývá člověk po zásluze potrestán, ale v rozumné míře je to vlastně i radost! Trochu mne poslední dobou mrzí, že příležitostí nabízet nějaké relevantní keramické aktivity tady v Česku pro zahraniční kolegy je čím dál míň. Všechna sympozia zmizela, výstavy nikdo neorganizuje, keramické trhy nejsou srovnatelné se zahraničím ani kupní silou zákazníků ani organizací, v tomhle bychom se potřebovali výrazně polepšit, aby to budování profesních vztahů mohlo být na kvalitativně podobné úrovni.
Jako ostříleného výtvarníka a keramického matadora bych se Tě chtěl zeptat na názor, nebo opět tipy „začínajícím keramikům“. Co je úhelným kamenem sebeprezentace? Jsou to výstavy, osobní weby, dobře napsané CV, nebo autorství odborné knihy?
Těžká otázka. Řekl bych, že důležité je nastavení vlastních priorit. Je třeba si uvědomit, že dneska je ve světě strašně moc dobých keramiků a ještě víc výborné keramiky, myslím v každé oblasti keramické tvorby. Někomu stačí mít práci, která ho baví a nedbá příliš o nějakou “slávu”, ale nutno říci, že když se chce někdo dneska keramikou uživit, to znamená vydělat nejen na sebe, ale na materiály, zařízení dílny, provoz atd., není možné soustředit se jenom na práci a čekat, až mne někdo “objeví” a postará se o mne. Sebeprezentace pak může být poměrně významnou částí profese, a to až tak, že se může stát dominantnější než sama práce. To už tak dneska funguje a jde to i v keramice, i když ne tak snadno jako ve volném umění, dosáhnout poměrně výrazných úspěchů s minimem dovedností, ale špičkovou sebeprezentací. K tomuhle tématu se ještě později vrátím při povídání o rezidenčních pobytech.
Ta sebeprezentační schopnost, může být jistý druh politiky nebo “politiky”, ale i svého druhu velmi profesionální PR, tak jak to vidíme dneska i v normální politice. Takže jsme zpět u těch priorit, někdo prostě má rád vdolky a jiný zase holky. Ty věci, které zmiňuješ v otázce, to znamená osobní weby, dobře napsané CV a pak ty výstavy, jsou základ. Řekl bych, že jsou tu dnes pro pro každého, nemusí mít ani nutnou úroveň. Je ale samozřejmě lepší, když to něco, co se prezentuje, má alespoň nějakou základní kvalitu. Jsem si samozřejmě vědom ošidnosti termínu “základní kvalita”, což může mít pro každého velmi rozdílný význam, ještě se o tom později zmíním. Asi to zlaté pravidlo, které je ale někdy velmi těžké dodržet, je říkat spíš: “to se mi líbí a to pro to a pro to a tohle se mi nelíbí, protože…”, než to obzvláště u nás používané: “ tohle je geniální a tohle jsou sračky … a tečka”.
Minule jsme narazili na téma „Čím se vyznačuje vyzrálá autorská práce?“ Dá se to nějak zjednodušeně zformulovat?
Tohle souvisí s tím předchozím. Pokusy nastavit nějaké kvalitativní parametry mohou být velmi zavádějící, na druhé straně je někdy nutné alespoň nějaká základní kriteria stanovit. Hovořili jsme spolu o výběru účastníků pro čínský festival keramiky, kde musíme dát dohromady dvakrát ročně tým lidí z celé Evropy, kteří by měli reprezentovat svoji zemi, ale v jistém smyslu i nás a náš výběr. Museli jsme nastavit určité podmínky, základní kvality, které jsme prvně konzultovali s čínskými organizátory, a teď se je musíme sami snažit dodržet. Je asi potřeba mít trochu “nakoukáno”, což za ty roky myslím máme. Pak postupujeme od technologické (řemeslné) stránky věci, což je asi ta jednodušeji hodnotitelná záležitost, k tomu těžšímu, čemuž říkáme takovým krásným českým slovem “ksicht”, a to je soubor hodnot, pro jejichž posouzení je třeba vědět trochu víc o autorovi samotném a jde v první řadě o něco, co by se dalo nazvat “charakter” nebo “rozeznatelnost”. Jsou autoři, jejichž práci prostě okamžitě identifikuješ mezi spoustou jiné keramiky. Pak i jakási konzistentnost práce, vývoj v čase, což už bývá těžší posoudit. Pak oceňujeme též, řekl bych, upřímnost, uvěřitelnost, ale to už se dostáváme k poměrně iracionálním parametrům, které se pak dají posuzovat spíše jen instinktivně, a to může pak být ten kámen úrazu.
Nicméně ty racionálnější věci jsou pro nás aspekty vyzrálé autorské práce, je toho určitě víc a výjimky potvrzují pravidlo, ale pro nás to platí obecně, takže to platí jak pro keramiku užitou, sochařskou i dejme tomu konceptuální.
Takové keramiky a keramiků je dneska hodně, i když limitované množství, ale hlavně pomalu dorůstají, takže někdy s tím výběrem máme trochu těžkosti, zvláště tady v Čechách.
Nemůžu se nezeptat na rozdíly mezi tuzemskou a zahraniční keramikou – jsou-li nějaké. Vnímáš v keramice nějaké národnostní rysy? Projevuje se rozdílná historie, mentalita, estetické cítění, nebo ekonomická úroveň daného státu?
Určitě, nejenom mezi Evropou a zbytkem světa, ale i v Evropě samotné a dokonce i v jednotlivých regionech evropských států! Jiná je keramika v jižní Francii a jiná v Paříži, jiná je v Bavorsku a jiná na severu Německa, to by bylo na samostatnou knihu. Každý si asi uvědomujeme jinakost japonské keramiky a třeba jen v Číně je taková spousta různých keramických stylů, že se v tom ani nedá vyznat.
V Evropě, velmi obecně bych řekl čím jižněji, tím nižší výpal. Mluvím teď o tradičních technikách a myslím, že by se to dalo zobecnit celkově, kde je teplo, tam se pálí na nižší teplotu, asi je jim horko dost, tak nemusí ještě přitápět pecí. Ale to je samozřejmě jen jeden aspekt, ten nejsnáze identifikovatelný a určitě neznamená, že nejvýše pálí Eskymáci. Pak je nesmírná spousta dalších rozdílností daných mentalitou, která asi zase závisí na geografii, historií, která se asi zase odráží v estetice atd.
Ty ale asi narážíš na věc, o které jsme mluvili tady u nás, fenomén keramiky Beneluxu. To je soustátí, přibližně tak velké jako Česko, v počtu obyvatel jsou na tom asi trochu lépe, ale co se týče keramiky, cením si ji nejvíce z Evropy. Mají tam velmi silnou asociaci keramiků, jsou zde známé keramické galerie, donedávna vycházely jen v Holandsku dva keramické časopisy, teď už jen jeden a jeden internetový, vydávají poměrně dost knížek o keramice a nikde v Evropě není taková koncentrace výborných keramiků jako v zemích Beneluxu. Jsou to samozřejmě ekonomicky silné země, ale myslím, že to nehraje až zase takovou roli. Je to zvláštní fenomén a můžeme jim jenom závidět. Takže kdybych měl hodnotit země podle keramiky, na první místo dávám jednoznačně Japonsko a na druhém by bylo Holandsko a Belgie a pak s odstupem další země.
Dokázal bys shrnout, co je na našem keramickém vzdělávacím systému inspirativní a stojí za následování?
Tady bych asi byl trochu opatrný. Nejsem přesvědčený zastánce kvalit našeho vzdělávacího systému a kromě toho si myslím, že princip vzdělávání v uměleckých oborech či v oborech s nimi souvisejícími je poměrně ošidné téma, se kterým se potýkají všichni na světě. To by asi bylo na podrobnou analýzu, co se naučit dá a co už je nadlimitní záležitost. Řekl bych, že u nás je hodné ocenění střední keramické vzdělávání, to je ve světě nepříliš rozšířené a konkrétně v keramice ho považuji možná za důležitější než potom to vysokoškolské. To střední se dá podle mne lépe definovat a je to základ, na kterém se může, je-li dobrý, stavět. Univerzitní level je už pak jistá nadstavba, která se může definovat mnoha různými způsoby a je nesmírně těžké určit, který je správný a pokud vím, zápasí s tím všude.
Takže bych asi ocenil to střední keramické školství, které nám myslím i řada zemí závidí, tedy je inspirativní pro zahraničí.
A co je už přežité a je potřeba změnit?
No, hlavně bych asi zmínil všeobecnou bolest celého našeho vzdělávacího systému, a to je nedostatek financí, se kterým je spojen nedostatek dobrých učitelů. To se s námi vleče už roky a nějak se to nechce “přežít”. S tím je pak spojen nešvar, který už snad naštěstí mizí, a to je přesvědčení, že i špičkové vzdělání má být zadarmo. To je vlastně nedocenění výjimečných odborníků, kteří jsou ochotni pedagogicky působit, což není legrace a v zahraničí takovíto lidé vlastně tvoří image univerzitních ateliérů, potažmo celých uměleckých škol.
Jak fungují v zahraničí rezidenční pobyty, k čemu jsou dobré a jak se do takového programu dostat?
To je celkem rozšířená záležitost, bohužel ne u nás, ale jinak to na mnoha místech ve světě skvěle funguje. Je to spojeno s “keramickými centry”, tedy lokacemi zřízenými soukromým nebo státním sektorem za účelem podpory keramiky, jako (pro některé země) důležitého oboru lidské činnosti. Systémy práce takovýchto center jsou velmi různé, většinou dle mentality a kulturně historických podmínek v té dané zemi. Nám nejblíže, myslím geograficky, jsou keramická centra v maďarském Kecskemetu a holandském (zase to Holandsko) městě Hertogenbosch. Jinak jsou taková centra, co vím v Indii, v Číně, samozřejmě v Japonsku, v Koreji, v USA a asi i na dalších místech, jedno je dokonce na ostrově Bali, takže výběr míst je pestrý!
Zásadní věc pro zájemce o takovouto aktivitu je v první řadě reálné zhodnocení vlastního potenciálu, fyzického i psychického, není pro každého jednoduché pracovat 2-3 měsíce v cizím prostředí s cizími lidmi. Vyžaduje to poměrně dobrou komunikativnost, je potřeba často řešit technické problémy, no, je to dost náročné na jednoho člověka a přiznám se, že některé rezidence bych sám nedal. Naše výhoda, že jezdíme se ženou ve dvou, takže máme větší šanci případné problémy zvládnout.
Jde v podstatě o, jak již z výše uvedeného vyplývá, dvou až tří měsíční pracovní pobyty v dílnách více či méně dobře vybavených, včetně ubytování. Základní pozice je v podstatě dvojí, invited artist a studio artist, první status je výhodný v tom, že všechny náklady hradí zvoucí strana a za to se host upisuje, že určité procento své práce, vytvořené během pobytu, zanechá organizátorům. Druhý status, kdy si vše platí host, umožňuje nechat si celou produkci pro své účely.
V jednotlivých rezidenčních centrech jsou malé odchylky, tzn. někde třeba neplatí náklady na cestu a procento “odvodů” je nižší, existují prostě různé varianty dle země a pořádající organizace. Během pracovního pobytu je vždy nasmlouván nějaký doprovodný program, přednášky, workshopy, prezentace, většinou je i možnost uspořádat na konci pobytu výstavu atd., záleží opět místo od místa. Zejména “invited” status má ve smlouvě celou řadu takovýchto téměř povinností. Špičková centra ale mnoho z těchto “dobrovolně povinných” aktivit platí autorovi separátně.
Tady se můžeme trochu vrátit k problému sebeprezentace. Při každé rezidenci je povinná cca 30minutová prezentace v podstatě čehokoliv, co se týká vás jako autora, tzn. osobní historie, současná práce, zdroje inspirace atd. Prostě záleží na každém, co si zvolí. Je to tedy až na velmi malé výjimky, kdy si na to keramik najme nějakou agenturu a to je vždy okamžitě poznat, výhradně vaše volba, jak k věci přistoupíte - a tady je vždycky velmi zřetelně vidět hned a velmi artikulovaně, kdo je kdo. Jde samozřejmě o nějaký výklad doprovázený obrázky, takže nic složitého, zdálo by se, ale opak je pravdou. Poměrně razantně se tu projeví osobnost a hlavně priority každého autora. Já tyhle prezentace považuji za velmi důležité. Každý, kdo dělá nebo chce dělat keramiku profesionálně, by měl takovou prezentaci mít, jsou důležité pro mnoho příležitostí jako sympozia, různá keramická setkání atd. a je velmi žádoucí se téhle věci věnovat, protože vám může buď hodně pomoci nebo vás i téměř zneviditelnit. Ukazuje totiž velmi zřetelně, co je kdo zač – výběrem obrázků, verbálním projevem, dramaturgií celé prezentace, prostě ve spoustě aspektů a řekl bych, že taková prezentační přednáška by měla být prvním, a jak to formuluješ ve své otázce, úhelným kamenem sebeprezentace. Něco jako povinné jízdy v krasobruslařských soutěžích.
Ale zpět k rezidencím. Plusy jsou jasné, kromě zkoušky fyzické i psychické odolnosti je to především skvělá příležitost pracovat a vyzkoušet si lokální materiály, technologie, nástroje a nářadí, poznáš nové lidi – v každém takovém centru pracuje řada profesionálů, kteří jsou rezidentům k dispozici. Většinou vždy bývá na takové rezidenci více účastníků v jednom čase, samozřejmě z různých zemí, takže vedle sebe pracujete, někdy poměrně dlouhou dobu, někdy se účastníci rychle vystřídají. Keramická centra fungují i pro lokální keramiky, často je navštěvují galeristé, kurátoři muzeí, sběratelé při příležitosti přednášek nebo výstav. A vůbec, v zaběhlých a známých centrech je čilý ruch a velká spousta příležitostí, jak se posunout pracovně, technologicky i sociálně o velký kus kupředu. Úskalí jsem už nějaká zmínil, nejčastější jsou technologické problémy, někdy si nemusíte “sednout” s některými spolu-rezidenty, musíte dbát na to, že za vámi musí být nějaká práce, zejména v případě “invited” statusu, a to může být někdy psychicky náročné. Je třeba se tedy předem velmi dobře připravit, což už je vlastně nutné v první fázi, kdy se o rezidenční pobyt ucházíte. Většinou to funguje tak, že na pozvaný pobyt si centra vybírají a zvou sama, zatímco “studio artist” musí žádat a ani tak není nijak snadné být přijat, přestože náklady mohou být poměrně vysoké! Když dostanete takovéto pozvání, domluvíte se na nějakém pracovním projektu, co si od vašeho pobytu hostitelé slibují atd. Je to možné korigovat i s vašimi požadavky, takže výsledná podoba vaší práce je kompromisem, někdy s bonusy, někdy s malusy.
Důležitou roli hraje samozřejmě i lokace centra, klimatické podmínky místa, vybavení technologiemi a mnoho dalších věcí, které je třeba nepodcenit, to jsou vždy velmi cenné zkušenosti získané na každém takovém pobytu. Nejlepší je se na místo napřed zajet podívat a pořádně všechno zjistit a promyslet. My se ženou často narážíme na již zmiňovaná technologická specifika naší práce, není moc rezidenčních center, kde bychom mohli pracovat, takže jsme museli i nějaká, byť i zajímavá pozvání odmítnout.
Ještě krátce k tomu prvnímu statusu „pozvaný umělec“. Každému je samozřejmě jasné, že je to prestižní záležitost, téměř bez nákladů, ohromná zkušenost vytěžitelná doživotně. Zatímco status „studio artist“ slouží lidem, kteří mají třeba nějakou zakázku, ale nemají místo ani technologii, kde ji realizovat. Často právě na rezidencích potkáte špičkové keramiky, kteří zde pracují na svých zakázkách a mohou si tedy dovolit vše zaplatit, protože jde v podstatě o komerční záležitost. Hodně též jezdí keramici, kteří si seženou na pobyt nějaký grant, jak já říkám “děti kapitána Granta”, jde zejména o mezikontinentální rezidenty, tedy např. Japonci do Evropy nebo USA, Američané a Evropané do Japonska, Číny, USA atd. Jak z výše uvedeného vyplývá, je to poměrně rozsáhlé téma, možná spíše na nějakou přednášku s diskuzí, což můžeme příležitostně udělat.
Předpokládám, že se účastníš i různých mezinárodních sympózií. Jaké to má přínosy?
Sympózia jsou takové kratší rezidence, do jisté míry tu platí vše jako v předchozí odpovědi, jen je tu vše zkráceno, někdy až nad únosnou míru, takže může být větší stres. Sympozium by nemělo být příliš zaměřeno na “výkon”, ale i tak je to prostě taková trochu “rychlíková” záležitost spíše pro větší rutinéry, nebo tvůrce, kteří velmi dobře znají prostředí a technologické možnosti místa konání sympozia.
Ale některá sympozia jsou naopak velmi experimentální a tvůrčí, takových je už ale čím dál míň z důvodů značné finanční i organizační náročnosti.
Jaké existují možnosti studia v zahraničí. Musí uchazeč o zahraniční studium nebo stáž splňovat nějaké konkrétní podmínky?
Dnes je nesmírné množství různých možností, zejména pro univerzitní studenty a platí tu myslím podobná pravidla, jako u rezidenčních pobytů. Nutné věci asi jsou jazykové vybavení, komunikativnost, možná i jistá dávka zdravé asertivity a velmi vítaná až nutná je jistá suma profesních dovedností a znalostí. Při správném mixu těchto, a jistě i dalších komponentů, jsou všechny tyto příležitosti nesmírným přínosem pro budoucí profesionály a poměrně citelný nedostatek českých vysokoškolských stážistů způsobuje nedostatečnost naší keramiky ve srovnání s většinou Evropy, o světě vůbec nemluvě.
Při našem předchozím rozhovoru jsme mluvili o výhodách spolupráce a otevřenosti mezi keramiky. K čemu je dobré, neuzavírat se před okolím?
Je to samozřejmě individuální, ale většinou keramik pracuje sám ve své dílně a kdo je více společenský, hledá nějaké sociální vazby, nejlépe ve své profesi. Krom toho jsou určité pracovní procesy v keramice, na něž je lepší nebýt sám, kupříkladu pálení pece na dřevo – tady je spolupráce bez diskuze žádoucí a stejně tak je mnoho dalších důvodů proč není dobré se uzavírat.
Jsi členem několika profesních spolků. Proč jsou pro Tebe spolky důležité?
Myslím, že keramici se rádi druží a keramické spolky jsou toho dokladem. Zlatá éra spolkaření, meziválečná První republika, kdy bylo málem víc spolků než obyvatel, byla po válce komunisty zlikvidována. Když se ale podíváme do zemí, kde komunisté nebyli u moci, vidíme, že i tam se postupem času věci změnily a spolků přirozenou cestou rapidně ubylo. Myslím, že zatímco v té meziválečné době bylo spolkaření trochu móda, trochu touha patřit do nějaké skupiny, která mne identifikuje, dnes ve spíše individualistické a asi i více racionální společnosti se lidé sdružují za účelem zvládnout něco, na co jednotlivec nestačí. To samozřejmě platí i v keramice a společné synergické aktivity pomáhají téměř všem spolkařům. Platí tady to, o čem jsem mluvil v úvodu, když pro někoho nebo pro společnou věc něco uděláš, určitě se ti to vrátí, možná ne dnes, možná z úplně jiného zdroje, ale zákon o zachování energie platí. Pro mne osobně byl náš spolek (Sdružení keramiků Brno, pozn. redakce) velmi určující. Jednak jsme hned od počátku devadesátých let organizovali výměnné skupinové pobyty, což se dá jenom v týmu, takže tyhle aktivity dokonce vedly naše kamarády ze zahraničí k zakládání jejich spolků. Dále, pravidelná setkání při organizaci společných výstav atd. byla rozhodující při nastavování těch priorit, kterých se držím dodnes. I v zahraničí to funguje podobně. Věci vyžadující synergii více osob, jako jsou keramické markety, festivaly atd., jsou většinou produktem spolků k tomu určených. To je asi hlavní role, kromě sociálních vazeb, zorganizovat a ufinancovat něco, co přesahuje jen malinkou skupinu lidí a ještě může generovat spoustu dobré energie.
První díl rozhovoru naleznete zde: Vladimír Groh I
Přihlaš se a vlož komentář...