Pojem terra sigillata lze přeložit jako „hlína zdobená malými obrázky” (lat. terra = hlína či země a sigillum = malý obrázek či figurka). V archeologii je však termín používán jak pro nádoby hladké, tak zdobené reliéfem. Tento specifický typ stolního nádobí, jež byl obdivován a sbírán už od renesance, byl vyráběn v Itálii a Galii v období Římské říše, a to v oblastech s již existující tradicí hrnčířské výroby a tam, kde byla vhodná naleziště hlíny. Nádoby byly na povrchu pokryty engobou s jemným až velmi zářivým leskem připomínajícím glazuru v charakteristické barevné škále od světle oranžové po výrazně červenou. Měly standardizované tvary a velikosti a vyráběly se sériově ve vysokých počtech. Nebude proto překvapením, že se tato keramika také hojně exportovala.
Terra sigillata vyráběná v italských dílnách se označuje jako arretinská keramika a ta pocházející z galských dílen jako samijská. Úzce příbuzná keramika vyráběná v severoafrických a východních provinciích Římské říše je obvykle označovaná mnohem specifičtějšími jmény, např. jako africká keramika s červenou engobou (v angl. African red slip ware či ARS).
Jak už bylo uvedeno výše, v archeologickém kontextu se termín terra sigillata bez další kvalifikace používá k označení italské arretinské keramiky vyráběné ve městě Arezzo a galské samijské keramiky nejdříve vyráběné v jižní Galii – zejména v La Graufesenque (poblíž Millau ve Francii) a ve východní Galii – především ve městěch Trier a Rheinzabern (Německo). Největší popularity a rozšíření dosáhlo toto vysoce kvalitní stolní nádobí hlavně v západní části říše, a to zejména v období od roku 50 př. n. l. až do počátku 3. stol. n. l.
Jak italská tak galská terra sigillata byla vyráběna ve standardizovaných tvarech vytvářejících celé soupravy doplňujících se talířů, misek a servírovacích nádob. Jednotlivé tvary byly dopodrobna popsány. První hlavní klasifikaci, jež je používaná do dnešních dní, vydal v roce 1895 německý klasický archeolog Hans Dragendorff. Mnozí další, jako např. Déchelette, Knorr, Loeschcke či Ludowici, následovali s vlastními kategorizacemi.
Většina nádob otevřeného tvaru byla vyráběna pomocí forem, zejména ty, které byly zdobeny bas-reliéfem, tedy nízkým reliéfem. Samotné formy byly vytočeny na hrnčířském kruhu a do jejich vnitřní části byly pomocí vypálených hliněných razítek či kolků otištěny jednotlivé dekorativní prvky a další detaily byly dodělávány ručně pomocí rydla. Formy byly následně vypáleny. Připravená forma byla vycentrována na hrnčířském kruhu a hlína do ní byla pečlivě zaformována tak, aby měl střep všude stejnou tloušťku. Poté, co se hlína dostatečně smrštila na to, aby mohl být zaformovaný tvar vyndán, byly provedeny dokončovací práce, jako např. přidání nožky, tvarování, úprava okraje a v neposlední řadě aplikace engoby.
Mezi další výzdobné techniky, které byly používány hlavně pro dekoraci uzavřených tvarů, patřila technika barbotino (z fran. „barbotine“), kterou se v archeologii označuje zdobení koženého střepu engobou pomocí kukačky, a technika aplikací (z fran. „appliqué“), která v kontextu keramiky znamená domodelovávání dalších dekorací na tělo nádoby.
Motivy a vzory na reliéfem dekorovaných kusech odrážely obecné tradice řecko-římského dekorativního umění, a to zobrazením božstev, odkazy na mýty a legendy i populárními tématy jako byly lovy a erotické scény. Některé dekorace využívaly architektonických ornamentů, jakými jsou např. vejcovec (motiv eliptického vejce s šípem nebo kopím), akantové a vinné listy.
Zatímco dekorace arretinského zboží je často vysoce naturalistická a vizuálně srovnatelná se stříbrnými jídelními sety pocházejícími ze stejného období, návrhy galského zboží vytvořeného provinčními řemeslníky jsou fascinující pro jejich míru romanizace, splynutí klasických a domácích kulturních tradic.
Podrobné studie tvarů a materiálů, stejně jako výzkum charakteristických výzdobných motivů, značek dílen a kurzivních podpisů výrobců forem, umožnil archeologům velmi podrobnou identifikaci nalezených nádob či jejich úlomků, včetně jejich přiřazení ke konkrétním dílnám.
V archeologické lokalitě La Graufesenque byly již dávno objeveny důkazy ve formě seznamů či registrů zjevně se vztahujících k jedné nakládce pece zahrnující jména hrnčířů a objemy zboží, které naznačují velmi velké vsázky čítající okolo 25 000 až 30 000 nádob. Vykopávky velké pece, tzv. „grand four“, v La Graufesenque, která byla v provozu ke konci 1. stol. a na počátku 2. stol., potvrzují měřítko, v jakém se terra sigillata vyráběla. Jednalo se o obdélníkový objekt postavený z kamene s venkovními rozměry 11,3 m na 6,8 m a odhadovanou výškou 7 m. Pec měla uvnitř až devět pater, vytvořených z dlaždic a vertikálních sloupků. Odhaduje se, že v peci bylo možné při teplotě 1000 °C vypálit najednou až 40 000 nádob.
Výzkumy z roku 2005 ukázaly, že engoba je matrix převážně oxidu křemičitého a hlinitého, v níž jsou suspendovány sub-mikroskopické krystaly hematitu a korundu. Matrix sama o sobě neobsahuje žádné kovové ionty, hematit je substituován v hliníku a titanu, zatímco korund je substituován v železe. Obě populace krystalů jsou v matrix homogenně rozptýleny. Barva hematitu závisí na velikosti krystalů. Velké krystaly tohoto minerálu jsou černé, avšak jak se jejich velikost zmenšuje do sub-mikroskopických rozměrů, mění se jejich barva na červenou. Frakce hliníku má podobný efekt. Dříve se předpokládalo, že rozdíl mezi červenou a černou samijskou keramikou závisel na přítomnosti (černá) nebo absenci (červená) redukčních plynů v peci a že konstrukce pece byla navržena tak, aby bylo redukčním plynům z paliva zamezeno přijít do kontaktu s keramikou. Předpokládalo se, že přítomnost oxidů železa v hlíně nebo engobě se odráží v barvě v závislosti na oxidačním stavu železa (Fe3 = červená, Fe2 = černá). Podle posledních výzkumů se však zdá, že tomu tak není a že barva lesklé engoby není ovlivněna ničím jiným než velikostí krystalů rozptýlených v matrix.
Předchůdci
Několik století před tím než byla vyrobena první italská terra sigillata, zahrnovala výroba attických malovaných váz i jejich regionálních italských variant přípravu velmi jemné hmoty pokryté engobou, která se po výpalu leskla bez nutnosti leštění. Výroba této řecké malované keramiky rovněž zahrnovala precizní porozumění podmínkám výpalu a jejich kontrolu z důvodu dosažení kontrastu mezi černou a červenou. Lesklá engobovaná černá keramika vyráběná v Etrurii a Kampánii navazovala na tuto technologickou tradici, ačkoliv opustila od malované dekorace ve prospěch jednodušších razítkovaných a reliéfních motivů z forem.
Mezitím co v polovině 1. stol. př. n. l. začala arretinská výroba expandovat, byla zavedena tradice zdobení celých nádob v bas-reliéfu také v Řecku a Malé Asii a první exempláře byly importovány do Itálie. Reliéfem dekorované poháry, některé glazované olovnatými glazurami, které byly vyráběny v několika východních centrech, bezpochyby hrály svoji roli v technickém a stylistickém vývoji dekorované arretinské keramiky. Avšak za nejpřímější zdroj inspirace jsou obvykle považovány tzv. megarské číše, vyráběné především v Řecku a Malé Asii. Jednalo se o malé (asi 15 cm vysoké) kupolovité misky bez nožky a uch se zhruba stejným průměrem ústí, zdobené po celém vnějším povrchu reliéfem a ve své době sloužící především k pití vína.
Arretinská keramika
Arretinská keramika začala být vyráběna ve městě Arezzo v Toskánsku a jeho okolí těsně před polovinou 1. stol. př. n. l. Výroba rychle expandovala, když se římský politický a vojenský vliv začal šířit daleko za hranice Itálie. Na obyvatele prvních provincií Římské říše za vlády císaře Augusta (27 př. n. l. - 14 n. l.) muselo toto stolní nádobí se svými precizními tvary, lesklým povrchem a dekoracemi, které zprostředkovávaly úvod do klasického umění a mytologie, hluboce zapůsobit. Hrnčířská výroba v oblastech dnešní severovýchodní Francie a Belgie začala rychle kopírovat tvary hladkých arretinských talířů a šálků. Netrvalo dlouho a hrnčíři v jižní a střední Galii začali napodobovat formou vyráběnou dekoraci i samotnou lesklou červenou engobu.
Nejznámějším zdobeným arretinským tvarem je Dragendorff 11 – velký hluboký pohár na vysokém podstavci, podobající se stříbrným stolním nádobám stejného období, např. Warrenově poháru. Velikost číše umožnila, aby razítka lidských a zvířecích postav použitá při výrobě formy byla poměrně vysoká – okolo 5–6 cm.
Hlavní dílny, například ty, jejichž vlastníky byl M. Perennius Tigranus, P. Cornelius a Cn. Ateius, si svoje produkty značily. Vyražená jména vlastníků dílen a jejich pracovníků, jež se často objevovala na dokončeném zboží, byla rozsáhle studována, stejně jako tvary nádob a podrobnosti jejich datování a distribuce. Některé z důležitých dílen měly své pobočky také v Pise a na začátku 1. stol. n. l. zřídili Ateius a Rasinius pobočky svých dílen v La Muette poblíž Lyonu ve střední Galii.
První studie zabývající se arretinskou keramikou byla publikována roku 1841 a jejím autorem byl Fabroni. Koncem 19. a počátkem 20. stol. se zejména němečtí badatelé, např. již zmiňovaný Hans Dragendorff, zasadili o systematický výzkum terra sigillaty, který pokračoval velmi aktivně až do 21. stol.
Jihogalská samijská keramika
Jak hladká tak dekorovaná terra sigillata byla od konce 1. stol. př. n. l. vyráběna v několika centrech v jižní Francii, přičemž hlavním producentem a exportérem bylo La Graufesenque.
Ačkoliv hrnčírny na výrobu terra sigillaty byly zprvu zakládány s cílem uspokojit místní poptávku a snížit cenu zboží importovaného z Itálie, staly se neobyčejně úspěšnými a koncem 1. stol. n. l. byla samijská keramika z jižní Galie exportována nejen do dalších provincií na severozápadě říše, ale také do Itálie a dalších regionů ve Středomoří, severní Afriky a dokonce i východní říše.
Jihogalská samijská sigillata měla typicky červenější povrch a tmavší růžový střep než ta italská. Těch nejlepších engob, sytě červených s téměř zrcadlovým leskem, bylo dosaženo za vlády Claudia a Nera (41–68 n. l.). V tom stejném období některé dílny krátce experimentovaly s mramorovanou červeno-žlutou engobou, variantou, která se však nikdy nestala příliš populární.
Produkce hladkých tvarů zpočátku pečlivě následovala italské modely. Vyráběn byl dokonce charakteristický arretinský dekorovaný tvar Dragendorff 11. Avšak rychle vznikaly nové tvary a do konce 2. pol. 1. stol. n. l., kdy už italská sigillata nebyla tak dominantní, si jihogalská samijská keramika vytvořila svůj vlastní repertoár tvarů.
Dvěma hlavními tvary byly hluboká cylindrická mísa Dragendorff 30 a karinovaná mělká mísa Dragendorff 29. Obě měly nízkou nožku a značky hrnčířů obvykle umístěny uvnitř na dně, takže nádoby ze stejné formy mohly nést různá jména výrobců.
V posledních dvou dekádách 1. stol. se stal populárním tvar Dragendorff 37. Jednalo se o hlubokou kulatou nádobu s hladkým vzpřímeným okrajem. Tento jednoduchý tvar zůstal standardním reliéfním tvarem ve všech galských výrobních oblastech po více než století.
V jižní Galii se rovněž vyráběly malé reliéfní poháry, jako např. Déchelette 67 a Knorr 78, a příležitostně také tenkostěnné flagony a láhve.
Kromě výše uvedených tvarů sestávají nálezy v římských lokalitách z období 1. stol. n. l. z hladkých talířů, mís a šálků, zejména z mělkého talíře Dragendorff 18 a malého šálku s dvojitou křivkou v profilu Dragendorff 27.
V Iberských provinciích vyrostla v 1. stol. n. l. místní výroba inspirovaná dovozem arretinského a jihogalského zboží. Terra sigillata hispanica vyvinula své vlastní výrazné formy a vzory a pokračovala ve výrobě až do pozdního římského období (4. a 5. stol. n. l.). Do jiných regionů však nebyla nikdy exportována.
Středogalská samijská keramika
Hlavní hrnčířská centra střední Galie zabývající se výrobou samijské keramiky byla situována v Lezoux a Les Martres-de-Vevre (Auvergne, Francie).
Produkce v Lezoux byla zahájena už za vlády Augusta (27 př. n. l. – 14 n. l.), avšak až za vlády Trajána (98–117 n. l.) a v momentě, kdy poklesl export z jižní Galie, nabyla samijská keramika ze střední Galie významu i mimo hranice svého regionu. Nicméně nikdy nedosáhla rozsáhlejší distribuce. Kvalita zboží byla obvykle excelentní, obzvláště toho z Les Martres-de-Veyre. Keramika byla tvrdá s lesklou engobou v odstínech oranžovo-červené. Byly vyráběny stejné tvary jako v jižní Galii, avšak jak běžel čas, postupně se vyvíjely a vznikaly tvary nové, jako např. hladká miska s horizontální přírubou pod okrajem Dragendorff 38.
Ve střední Galii byla v 2. pol. 2. stol. rovněž vyráběna tzv. mortaria (Dragendorff 45). Jednalo se o kuchyňské nádoby ve tvaru polokulovitých nebo kónických misek používaných na drcení či míchání potravin. Další zajímavostí je, že samijská terra sigillata ze střední Galie zahrnovala i malou podkategorii zboží s lesklou černou engobou.
Ačkoli tvary stavěly na jihogalských tradicích, dekorace hlavních reliéfních tvarů, Dragendorff 30 a 37, byla osobitá. Objevily se nové lidské a zvířecí postavy. Byly modelovány s větší realističností a sofistikovaností než ty z La Graufesenque a jiných jihogalských center. Zboží z Lezoux zahrnovalo také vázy zdobené technikou barbotino a aplikací. Příkladem mohou být dva standardní hladké tvary Dragendorff 35 a 36 – šálek a miska s vodorovným okrajem. Vyráběna byla rovněž skupina nádob s tzv. vrubořezem. Jednalo se o dekoraci geometrickými vzory vyrytými do povrchu nádoby před engobováním a výpalem.
V průběhu 2. pol. 2. stol., některé Lezouxské dílny vyrábějící reliéfně dekorované mísy, zejména Cinnamova dílna, ovládly trh svojí velkou produkcí. Cinnamus, Paternus, Divixtus, Doeccus, Advocisus, Albucius i další výrobci si zboží značili velkými a lehce čitelnými jmény zakomponovanými do reliéfní dekorace – ty potom mohly zcela jasně fungovat jako obchodní značky či reklama.
Ačkoli tyto nádoby byly velmi kompetentně vyrobeny, byly těžké a poněkud neotesané co se tvaru a provedení týče, a od konce 2. stol. se středogalská terra sigillata přestala velmi náhle exportovat a výroba pokračovala už pouze na lokální úrovni.
Východogalská samijská keramika
Ve východní Galii (v regionech Alsasko, Sársko, Porýní a Mosel) existovalo mnoho hrnčířských dílen. Z množství lokalit lze jmenovat alespoň dvě – Rheinzabern a Trier.
Trierské hrnčírny zřejmě začaly samijské nádoby vyrábět okolo počátku 2. stol. n. l. a byly aktivní až do poloviny 3. stol. n. l. Badatelé rozlišují dvě hlavní fáze – Werkstatten I a II. Některé z později vyráběných misek Dragendorff 37 mají velmi nízkou kvalitu, neforemnou dekoraci a nejsou pečlivě retušovány.
Pece v Rheinzabernu a tamní produkty byly studovány od doby, kdy zde v roce 1901 Wilhelm Ludowici (1855–1929) začal s vykopávkami a své výsledky publikoval v řadě podrobných zpráv. V Rheinzabernu se vyráběly zdobené i hladké tvary, a to zhruba po dobu jednoho století od pol. 2. stol. Některé z misek Dragendorff 37, například ty s razítkem dílny Lanus, jsou srovnatelné s produkty střední Galie ze stejného období, avšak jiné těchto kvalit nedosahují. Skutečná síla rheinzabernské výroby však spočívala v rozsáhlé produkci kvalitních samijských šálků, pohárů, flagonů a váz, nápaditě zdobených barbotinovými vzory nebo technikou vrubořezu.
Všeobecně se dá říci, že se výrobky východogalských dílen odklonily od imperiální tradice složitě profilovaných nádob s ornamenty vytvářenými pomocí forem a inklinovaly spíše k volně točeným, zaobleným tvarům a k vytváření reliéfních vzorů zdobením engobou volně z ruky. Někteří producenti dekorovali své zboží pouze rádlováním (ruletováním) nebo razítkováním. Ve 3. a 4. stol. byla ve východní části Remeše vyráběna a hojně obchodována argonská keramika dekorovaná po celém svém povrchu vzory malých razítek. Argonská keramika byla stále v podstatě typem terra sigillaty a nejcharakterističtějším tvarem byla malá robustní miska Dragendorff 37.
Východní sigillata
Ve východních provinciích Římské říše existovalo několik dílen vyrábějících kvalitní červené stolní nádobí s hladkým a lesklým povrchem, a to asi od pol. 2. stol. př. n. l. Jejich tvary se často podobaly arretinským hladkým nádobám. Archeologové tuto sigillatu rozdělují do čtyř kategorií na východní sigillatu A (severní Sýrie), B (Tralles v Malé Asii), C (antické Pitane) a D (Kypr). Začátkem 2. stol. n. l., kdy galská samijská keramika kompletně dominovala trhu v severních provinciích, začala být východní sigillata nahrazována africkou.
Africká sigillata
Africká keramika s červenou engobou (ARS) byla poslední vývojovou fází terra sigillaty a její výroba trvala po více než 500 let. Produkčními centry byly římské provincie Proconsularis, Byzacena a Numidia, tzn. dnešní Tunisko a část Libye a východního Alžírska. Asi od 4. stol. n. l. byly zdařilé kopie vyráběny také v několika dalších regionech, včetně Malé Asie, východního Středomoří a Egypta.
Hladká arretinská i samijská terra sigillata tu africkou nepochybně ovlivnila. I přesto si postupem let vyvinula svůj osobitý repertoár, který se skládal ze širokého sortimentu talířů a mís dekorovaných zejména rádlováním nebo razítkováním a z uzavřených tvarů, jako např. vysokých vejcovitých lahví, tzv. flagonů, dekorovaných aplikacemi. Dalším zbožím byly velké pravoúhlé a kulaté talíře s reliéfní dekorací ve středu a na širokých okrajích, které byly zcela jistě inspirovány zdobenými stříbrnými talíři ze 4. stol. Co se týká dekorací, výzdobné motivy nereflektovaly pouze řecko-římské tradice, ale také křesťanství, což lze usuzovat podle razítek ve tvaru kříže.
Závěr
Jak už bylo zmíněno v úvodu článku, v současné době se pojem terra sigillata často používá pouze ve smyslu vysoce rafinované leštitelné engoby, bez ohledu na to, na jakém typu keramiky je použita. Podrobným výzkumem terra sigillaty se již řadu let zabývá americký keramik Vince Pitelka. Výstupy z jeho výzkumu jsme pro vás již přeložili v rámci článků „Vysoce rafinovaná terra sigillata I” a „Vysoce rafinovaná terra sigillata II“. Přečtěte si, jak ji i vy můžete použít ve své vlastní tvorbě.
____
Text: Hana Križanská | Odborná korektura: Petr Toms | Jazyková korektura: Eliška Chalupová
Použité zdroje:
[1] Terra Sigillata [on-line]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Terra_sigillata
Přihlaš se a vlož komentář...