O golemovi

Většina z nás zná golema z filmu s Janem Werichem, Císařův pekař a naopak. Golem je ale zajímavým archetypem a tak si na něho dnes trošku posvítíme. Kdo by si nepřál oživit sochu, která by mu navíc pomáhala? V tom procesu oživení golema je cítit závan vzniku života nebo stvoření, jakkoli chceme a je nám blízké tu proměnu nazvat. Prach, jak možná víte, je tvořen také jíly, takže být prachem, je pro nás keramiky pocta a hliněný obr pomocník pro nás snad objeví nějaké další významy.

Golem v hebrejské tradici

Slovo golem znamená v hebrejštině neúplnost. Golem neměl mít vlastní myšlenky ani vůli, obvykle nemohl hovořit a jen doslovně plnil příkazy svého pána. Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z posvátného židovského textu – kabaly, protože podle této nauky je možné zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího jména. Šém pak zpravidla byl tvořen pergamenem, na němž byla magická slova napsána. Víra v možnost stvořit věc zde vychází z přesvědčení, že dobří lidé mají tvůrčí sílu, která ovšem není taková jako síla Boží.

Klasický golem a rabbi Löw

Už tehdy byly zřejmě v kurzu problémy se sušením velkých kusů keramiky. Možná že problémy způsobovalo i opakované ohřívání golema při výkonu práce. Pokud tedy budete golemy vyrábět, sušte je pomalu, použijte ostřenou hlínu, ideálně s příměsí kordieritu.

Zajímavá je často zmiňovaná poznámka, že svým způsobem byl golemem i Adam, první z lidí podle náboženské tradice. Poněkud mi to ale neladilo s definicí golema, jako nástroje bez vůle. V jednom židovském textu to ale vysvětlují tak, že se jednalo o jednu z fází jeho tvoření. Že v první hodině byl sesbírán, ve druhé zformován, ve třetí se stal golemem, ve čtvrté byly spojeny orgány, v páté otevřeny otvory, v šesté dostal duši, v sedmé se postavil na nohy, v osmé se připojila Eva, v deváté byli uvedeni do Ráje, v desáté dostali přikázání, v jedenácté zhřešili a ve dvanácté byli vyhnáni z Edenu.

V té fázi golema měl ležet na zádech, dosahovat z jednoho konce světa na druhý, od země až po nebeskou klenbu. Podle dalších výkladů a textů byl vysoký jen 100, nebo 60 loktů. Ani to není málo a ta velikost měla být jednou z šesti věcí, které ztratil, když předstoupil před Boha. Ať už si budeme tyto archetypy vykládat jakkoliv, rozhodně je to krásný příběh o velikosti lidské podstaty i nezměrnosti Boží.

Staroegyptští hlinění sluhové

Představa stvoření lidské hliněné postavy člověkem a jím oživené proto, aby splnila uložený úkol, je ale prokazatelně mnohem starší, má svůj původ ve starověkém Egyptě, kde je literárně doložena v povídce z 2. poloviny 6. století př. n. l. Pravděpodobně souvisí s vešebty (ushabti) hojně používanými od doby Staré říše (2600–2100 př. n. l.)

Vešebty byly vkládány do hrobek mezi hrobové zboží a měly v případě potřeby sloužit jako sluhové zesnulého. Figurky často nesly na rameni motyku a na zádech košík, z čehož usuzujeme, že byly určeny k práci pro zesnulého. Obvykle byly popsány pomocí hieroglyfů, které se obvykle nacházejí na nohou. Význam těchto textů potvrzuje jejich připravenost pracovat. Někteří se domnívají, že výraz ushabti ve staroegyptštině znamenal „následovník“ nebo „odpovídač“, protože figurka „odpověděla“ za zemřelého a vykonala všechny běžné úkoly každodenního života svého pána v posmrtném životě.

Vešebty jsou jedny z nejpočetnějších egyptských archeologických nálezů, zachovalo se jich obrovské množství.

Vešebty z dílny Chabechneta, umělce z doby Ramsese II.

Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/File:Shabti_of_Khabekhnet_and_Iineferty_MET_DT202025.jpg

Pohřební figury ale nejsou známy jen z Egypta, podobné významné nálezy známe například i z Číny nebo Japonska.

Posmrtná armáda Prvního císaře

Areál věčného odpočinku čínského vládce Š'-chuang-ti z poloviny 3. stol př. n. l. tvoří dvě oddělené části – samotný pohřební okrsek a ohromující regiment ozbrojenců. Celková plocha mauzolea činí neuvěřitelných 98 km čtverečních.

Císařova pohřební komora leží pod mohylou, původně vysokou 116 m. Západně od císařovy mohyly v prostoru mezi vnější a vnitřní hradbou bylo objeveno 31 pohřebních jam ve třech řadách obsahujících rakve s modely ptáků, zvířat a cca 70 cm vysokými plastikami lidí. Zřejmě představovaly císařské sady a parky a jejich obsluhu.

Předpokládá se, že smyslem armády, jež podle odhadů čítá na 8 tisíc bojovníků, bylo bránit císaře v posmrtném životě. Bronzové zbraně, které měly sochy u sebe, byly plně funkční.

Bojovníci jsou vyrobeni z terakotové hlíny v mírně nadživotní velikosti, jsou vysocí 175–187 cm. Sochy dosahují váhy 100–300 kg. Jejich výzbroj byla pravá, vyrobená ze dřeva a bronzu, dřevěné části se ale nedochovaly. Přes vysoké množství soch se nenajdou dvě stejné – každá je unikátní, ale realistická, v přirozeném postoji s rysy a gesty charakteristickými pro hodnost a funkci vojáků, důstojníků a generálů.

Jedná se bezesporu o jedno z nejkomplexnějších keramických děl, k jehož vzniku byl potřeba nesmírný um a zručnost. Nakolik ale tvůrci věřili ve skutečnou pomoc záhrobních pomocníků, můžeme dnes jen hádat. Dost možná, že se jednalo částečně o zvyk a částečně o nebetyčnou rozmařilost nesmírně bohatého panovníka.

Portrét bojovníka Terakotové armády.

Autor: Tor Svensson

Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1324047

Více o terakotové armádě naleznete zde.

Haniwa

Sochy Haniwa jsou fenoménem, který by zasloužil vlastní pojednání. Jedná se o součásti mohyl ve formě lidské, zvířecí, ale i budov či cylindrických nádob. Pochází z dob, kdy ještě nebylo používáno písmo a tak je jejich účel velmi mlhavý. Soudí se ale, že nebývaly umisťovány pod zem do hrobek, ale že zůstávaly na povrchu a vymezovaly pohřební areály. Soudí se, že jejich účelem bylo chránit hrobky, není to ale vůbec jisté.

Válečník a ochránce Haniwa.

Dostupné z: https://www.khanacademy.org/humanities/art-asia/art-japan/kofun-period/a/haniwa-warrior

Zrození člověka v Mezopotámii

Na Blízkém východě se traduje, že zrození člověka proběhlo smísením krve bohů a hlíny. Je to zajímavá myšlenka slibující pěkný mýtus. Podařilo se mi vypátrat překlad toho mýtu a část o stvoření lidí si přečtěte v doslovném znění:

Bozi velcí, kteří tam stáli, Anunnakové, kteří osudy rozhodují,

Enlilovi odpověděli:

„V Uzumua, ve městě Duranki,

bohy Lamga zabijeme,

aby jejich krev lidem vzejít dala.

Úděl bohů nechť jejich je údělem!

Navždy již budou hraniční kanály vytyčovat,

motyku a košík (na hlínu) v rukou nosit,

pro příbytek bohů, jenž pro trůn je vhodný,

brázdu za brázdou budou řadit!

Skoro bych řekl, že to je nakonec zajímavější, než to mísení krve a hlíny. Například i v Buddhových učeních se píše o tom, že svět bohů není žádná selanka a vznášení na obláčku, že to je svět se svými zákonitostmi a problémy a povinnostmi, příčinami a jejich následky. A tak mezopotámští bohové stvořili lidi, aby převzali část jejich nelehkého údělu. Hlína totiž není lehká a kdo z nás nosil ty košíky s hlínou, ví o tom své.

Golem rabbi Löwa

Samozřejmě nelze nezmínit pověst o golemovi, kterým jsou proslulé české země. Ne snad že bychom tím byli tak výjimeční, existuje i pověst o rabbi Elyiahuovi z Chelmu a jeho golemovi i jiném golemovi z Vilniusu a další pověsti. Tahle je ale pražská a naše. Toto zpracování pochází od Josefa Veselého.

Vysoký rabín Löw se zabýval pedagogikou, jazykovědou, teologií, filosofií, geometrií. O jeho životě se ví hodně málo a nejznámější je právě pověst o golemovi. Rabín se prý dlouho do noci modlil, aby ho ve spánku navštívil sen a ve snu dobrá rada. Sen k němu opravdu přišel. Zjevil se mu nápis: „Vytvoř z hlíny golema – postavu podobnou člověku. Golem vám bude pomáhat proti nepřátelům.“ Přeci jen Židé měli a mají nepřátel dost.

„Co největšího on udělal, co ho tak velmi proslulým učinilo, bylo to, že on stvořil v lidské podobě sochu z hlíny, která se jeho službám podrobila. Slovo, jak se božská bytost jmenovala, to napsal na pergamen a vložil tento přímo v mozek soše pod její čelo. Tak jak tam bylo vloženo to svaté jméno, bylo s to učinit ho lidským tvorem, jemuž chyběla řeč, byl zcela oddán svému tvůrci, dokud vždy nepřišel šábes. Když se blížila hodina šábesu, vyjmul mu slovo z úst a dal tak v mžiku syna země zemi opět zpět. Bůh tomu chtěl, že o šábesu každý tvor je volný a svobodný, i samému Golemovi, jak byl zván, tomuto kolosu bylo dopřáno, aby podle jeho vůle mohl činit volně vše dle své chuti.“

Rabbi Löw ho zakázal používat jako domácího sluhu, jenomže jeho žena ho neuposlechla a párkrát, když měla obzvlášť hodně práce, tak to zkusila. Golem pokaždé napáchal víc škody než užitku.

Vysoký rabín Löw měl ve zvyku dát každé odpoledne Golemovi jakýsi program, denní plán, protože když byl šábes, tak s ním mluvil jen v nejnaléhavějším případě. Podle pravidel mu rabbi přikazoval, aby o šábesu nedělal nic jiného, než stál na stráži a dělal hlídače.

Jednou mu ale zapomněl rabbi Löw dát denní plán a Golem zůstal bez zaměstnání. Sotva se den naklonil a lidé se připravovali k přivítání šábesu, Golem jako pominutý vyběhl do židovského města a chtěl všechno rozbořit. Nečinnost z něho udělala splašeného zuřivce. Nastala velká panika a lidé utíkali do Staronové synagogy, kde se rabbi Löw modlil. Šábes začínal, protože žalm a píseň ke dni sobotnímu už byly odzpívány – co teď? Rabín si představil, jaké následky by mohlo mít nechat nezkroceného Golema pobíhat. Uklidnit ho by však znamenalo znesvětit šábes. Zde ale hrozilo nebezpečí lidským životům, proto porušil pravidla, vyšel ven, a aniž by Golema viděl, vykřikl do okolí: „Goleme, zůstaň stát!“ A tu lidé uviděli, jak Golem na místě, kde se zrovna v tu chvíli nacházel, zůstal stát jako solný sloup; v ten okamžik všecku svou divokost překonal. Od toho pátku se už nestalo, aby rabbi Löw zapomněl dát Golemovi příkaz.“

Jak skončil golem? Rabbi Löw ho nařídil uklidit. Splnil svůj úkol a už ho nebylo zapotřebí. Kromě toho mohl být v nepovolaných rukou nebezpečný. Hliněnou sochu, jaká byla před oživením, přikryli starými modlitebními plášti a knihami na půdě Staronové synagogy.

Golema pak mnozí hledali, třeba i Reiner Maria Rilke. Nikdo ho ale nenašel a asi je to tak správně.

Pohádka na závěr

Existuje pověst židovsko-slovanského původu, která kombinuje prvky příběhu o golemovi a o perníkovém panáčkovi, kde si osamělý pár vytvoří dítě z jílu a celé to má nějaké další komické pokračování, případně je to naopak velkou pohromou.

Ruská variace na toto téma vypadá následně. Staří rodiče, kterým děti odešly do světa, vytvořili hliněného chlapečka a usušili jej vřelostí svého srdce. Chlapeček oživne, rodiče jsou rádi a starají se o něj, jako o vlastního syna. Jenže hliněný panáček jim sní všechny zásoby, nepřestává růst, sní jejich dobytek a nakonec i je samotné. Hliněný chlapec pak pustoší celou vesnici, dokud ho nepřemůže vychytralá koza.

Do této pohádky se tak hodí i náš Otesánek a celý golemovský mýtus nám možná říká, že s některými silami je nutno zacházet opatrně, nebo raději vůbec. Někdy, když pálíme keramiku dřevem na vysoké teploty, mívám dojem, že probouzíme svého golema. A dokud jeho oheň není uhašen a dílo hotovo, rozhodně nedokážu klidně spát.

Prach jsme a v prach se obrátíme