Historie
Nejstarší keramické střepy nalezené v Japonsku jsou datovány přibližně 12 400 let zpátky. Tyto střepy odpovídaly keramice kultury období Jōmon (12 400–1000 př. n. l.), která byla později nahrazena pórovitou keramikou kultury období Yayoi (1000–600 př. n. l.) pálenou v otevřených jámách a doposud vyráběnou bez použití hrnčířského kruhu. V pátém století byly do severovýchodní části prefektury Okayama pozváni hrnčíři a další techničtí experti ze země na území nynější Korey. Osvojení technologicky pokročilé keramiky Sue přineslo do Japonska použití hrnčířského kruhu a tunelové pece anagama. Keramika Sue je charakteristická ostrou delikátní formou, tenkými stěnami a světlou modrošedou barvou. Tento typ keramiky se postupně začal vyrábět napříč Japonskem v průběhu období Heian (794–1185) a dal vzniknout také bizenské keramice.
Konec dvanáctého století znamenal také konec období Heian spolu s aristokracií této doby a počátek nového období Kamakura (1185–1333) s feudálním vládním systémem. Narozdíl od uměleckého zboží vyžadovaného aristokracií převládla v tomto období poptávka po užitkovém zboží pro každodenní život. Do popředí se dostalo šest hlavních center produkce keramiky (Seto, Tokoname, Shigaraki, Tanba, Echizen a Bizen), která postupně přešla na výrobu hrubší, těžší, výše pálené a odolnější keramiky. Počínaje obdobím Kamakura se keramika vyráběná v Bizenu vyprofilovala do vlastního stylu (Bizen-yaki nebo Inbe-yaki) charakterizovaného unikátními prvky, jako je načervenalé či hnědavé zbarvení povrchu a rozpuštěné vrstvy popela připomínající sezamová semínka.
V průběhu období Muromachi (1333–1568) se stala bizenská keramika v Japonsku velmi oblíbenou, především pro svoji kvalitní hlínu, odolnost, schopnost uchovat kvalitu vody a poklidnou atmosféru, která z ní vyzařuje. Následující období Momoyama (1568–1600) bylo v Japonsku zlatým věkem pro umění. Touto dobou vyrostly v Bizenu obrovské tunelové pece o rozměrech i 5 x 50 metrů. Významný státník Toyotomi Hideyoshi a velký čajový mistr Sen no Rikyu si bizenskou keramiku oblíbili, a tím podpořili její výrobu. Předměty pro čajové obřady byly typickým výrobním artiklem tohoto období.
Během období Edo (1600–1867) se v Japonsku poprvé objevil porcelán, který se brzy stal velmi populárním. Ačkoli se feudální lord bizenské oblasti, Ikeda Mitsumasa, snažil podpořit a zachovat výrobu bizenské keramiky, její popularita nadále postupně klesala. Střecha místní školy Shizutani, kterou Ikeda Mitsumasa nechal zbudovat za účelem vzdělávání běžného obyvatelstva, byla pokryta taškami z bizenské keramiky a její přednáškový sál se později stal národní památkou.
V roce 1868, kdy započala velká reforma Meiji, otevřelo Japonsko dveře západu a veřejnost tak ztratila zájem o lokální tradiční umění na úkor importovaného zboží. To pro Bizen znamenalo katastrofu. I přesto ale pokračovalo několik menších pecí v provozu, ačkoli hlavními výrobními artikly se staly drenážní trubky a žáruvzdorné cihly. Po roce 1945 začaly v Japonsku vznikat hnutí kulturní obrody. Kaneshige Toyo úspěšně obnovil výrobu keramiky srovnatelného stylu a kvality z období Momoyama a byl vyhlášen žijícím národním pokladem. Dnešní prosperita Bizenu je z velké část právě jeho zásluhou.
Charakteristika
Bizenská keramika se pálí zásadně bez použití glazur. Kvalita hotových výrobků je namísto toho zajištěna osm až dvacet dní dlouhým výpalem borovým dřevem dosahujícím teplot okolo 1250 °C, kdy je povrch přirozeně glazován rozpuštěným popelem a získává rozmanité tlumené barvy. Za nejlepší kusy jsou považovány ty se silnou formou vyvolávající pocit mohutnosti, aniž by působily upjatě či nepřirozeně. Takové výrobky vyzařují spontánnost a nejsou v žádném případě nijak okázalé. Bizenská keramika je ve své formě prostá a nenáročná, ale je ušlechtilé kvality. Vyrábí se z bohatých místních zdrojů jílů, které se nejčastěji získávají z den rýžových polí. Při výrobě je pak snaha zvýraznit kvalitu a krásu této hlíny.
Varianty bizen-yaki dle umístění v peci a přípravy předmětu před výpalem:
Goma
Během výpalu polétává popel z páleného dřeva skrze pec, přistává na okrajových nádobách a na jejich žhavém povrchu taje. Výsledný dekor připomíná rozsypaná sezamová semínka, podle kterých byl tento styl pojmenován (japonsky goma). Nejčastěji k tomuto efektu dochází u nádob umístěných blízko otvoru topeniště a v dalších místech, kam plamen zanese nejvíce popela. Pokud je nános roztaveného popela natolik silný, že začne stékat, nazývá se Tamadare.
Sangiri
Popel se při výpalu hromadí u okrajů pece a postupně pohřbívá nádoby umístěné poblíž zdí. U těch částí nádob, které jsou zakryté popelem, a tudíž nejsou vystavené plamenům, dochází k chemické reakci, která dává vzniknout šedomodrým, černým nebo hnědým odstínům.
Botamochi
Botamochi jsou tradiční japonskou sladkostí z rýže a adzuki fazolí. Vzor vzniklý položením jednoho předmětu na jiný, např. misky na větší talíř, tyto sladké bochánky připomíná.
Hidasuki
Tato technika typická pro Bizen vytváří purpurové linie připomínající tahy štětcem. Tohoto efektu je dosaženo omotáním předmětu rýžovou slámou. Takto připravený kus je vložen do sagaru (žáruvzdorné nádoby), který jej ochrání před přímým kontaktem s plameny i poletujícím popelem. Chemickou reakcí pak povrch během výpalu zbělá, zatímco alkalické soli obsažené v rýžové slámě reagují s železem obsaženým v hlíně a dají tak vzniknout těmto červenohnědým čarám.
Aobizen
Modrá barva střepu, aobizen, vzniká silnou redukcí v blízkosti předmětu.
Fuseyaki
Při výpalu, kdy se položí dvě nádoby na sebe, vznikne v místě, kde se překrývají, jiná barva než na zbytku povrchu. Často se takto pálí na příklad lahve s kalíšky na saké, kde je výsledkem odlišná barva vnitřku kalíšku a hrdla lahve.
Současnost
Město Bizen najdete v provincii Okayama v jižní části hlavního japonského ostrova Honshu. My jej navštívili v dubnu loňského roku. Ráno jsme vyrazili vlakovou linkou Ako z nedalekého hlavního provinčního města Okayama do stanice Inbe. Stanice ještě nese jméno původní vesnice, která se proslavila výrobou bizenské keramiky (Bizen bylo tehdy jméno dané provincie) a která se teprve nedávno stala čtvrtí města Bizen.
Hned u nádraží narazíte na Muzeum tradičního a současného umění, kde si můžete prohlédnout pět pater plných jak jinak než místní keramiky. V protější budově bývalé průmyslové haly pak najdete kromě obchodu se suvenýry prodejní galerii provozovanou sdružením místních keramiků. Než jsme se vydali do centra, neodolali jsme a zašli se podívat k místnímu střepišti, které se nachází na druhé straně kolejí a je nepřehlédnutelné už z vlaku – svojí rozlohou totiž odpovídá přibližně dvěma dvoupatrovým domům. Při jeho prohlídce člověk pomalu začíná tušit objem místní výroby keramiky v průběhu historie.
Jelikož jsme město zastihli mimo hlavní sezónu, mohli jsme si užít jeho klidnou atmosféru bez proudících davů turistů. Větší část obchodů byla tudíž zavřená, i tak jich ale zůstávalo víc, než jsme zvládli v průběhu jednoho dne projít. Díky tomu, že jsme v podstatě v každém obchodě byli jedinými zákazníky, jsme se mohli těšit plné pozornosti a pohostinnosti místních prodejců, která je v Japonsku povětšinou velmi milá a nevtíravá. Na několika místech nám k prohlížení zboží nabídli čaj podávaný ve vlastní keramice. V jednom z obchůdků jsme takto dostali sladko-slaný čaj chutnající po shnilých švestkách – něco tak hrozného jsem dlouho nepila, jak ale chcete zdvořile odmítnout někoho tak vstřícného, když ani neumíte jejich místní jazyk?
Několik hodin po našem příjezdu do města a po spoustě prohlédnutých obchodů a ateliérů s keramikou jsme si potřebovali vydechnout a vyrazili jsme se projít za město. Ani tam jsme ale keramice neunikli a potkávali ji každou chvíli, ať už v podobě dlaždic vyvěšených na zdi podél cesty, keramických střešních tašek, dekorativních sošek na sloupech a střechách nebo mnoha váziček a jiných předmětů s drobnými vadami rozmístěnými podél cest či zídek v parku.
Výšlap na kopec za městem se nám odměnil pěkným výhledem na celé údolí. Dobře patrné byly komíny mnoha místních keramických pecí, které návštěvník města bohužel nemá příliš mnoho příležitostí prohlédnout si zblízka. Většina pecí je totiž nejen zastřešená, ale často i skrytá v samostatných nízkých budovách či halách. Velikost těchto hal ale dává jasně tušit, že se nejedná o žádné drobečky. I dnes se zde keramika pálí v typických stoupajících pecích typu anagama či vícekomorových pecích noborigama. Výpal v těchto velikých pecích trvá běžně okolo dvou týdnů a používá se k němu téměř výhradně dřevo z místní borovice, které můžete často vidět vyskládané v úhledných hromádkách poblíž budov s pecemi.
Snad vás tato reportáž přesvědčila o tom, že Bizen rozhodně stojí za návštěvu, ať už se pro ni rozhodnete v rámci některého místního festivalu keramiky nebo v poklidném období mimo sezónu. Pokud si domů dovezete několik kousků z místní výroby, určitě nebudete litovat. Bizenská keramika je svojí jednoduchou krásou nadčasová a bude se vyjímat v kterékoli domácnosti. Její skutečnou hodnotu však člověk ocení až při jejím použití.
Použité zdroje:
[1] Japan Pottery Net [on-line]. Dostupné z: http://www.japanpotterynet.com/
[2] Bizenyaki Touyuukai [on-line]. Dostupné z: https://touyuukai.jp/
[3] Bizen ware [on-line]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Bizen_ware
Přihlaš se a vlož komentář...