Umělkyně Helena Johnová se narodila 2. ledna 1884 v jihočeské Soběslavi do dobře situované rodiny, která v mnohém ovlivnila její budoucí směřování. Otcem Heleny byl profesor přírodovědy a autor několika významných pojednání o botanice a zoologii. Helenin dědeček pracoval jako zahradník na schwarzenberském panství ve Bzí nedaleko Soběslavi, což se bezpochyby odrazilo v pozdější Helenině tvorbě inspirující se přírodou a květinami. Dětství prožila Johnová v rodné Soběslavi, obklopena tamním prostředím a přírodou. Už během školních let na měšťance v rodném městě se rozhodla pro uměleckou kariéru, jak se ale svěřila během druhé světové války Antonínu Novotnému, před rodinou svůj sen tajila nejspíš proto, že povolání umělkyně na počátku 20. století u nás dosud nebylo tak obvyklé a často bylo spojeno s různými předsudky. Její rodiče nakonec se studiem umění souhlasili, ale jednalo se o kompromis přijatelný pro obě strany – Helena nastoupila v roce 1899 na méně bohémské oddělení uměleckého vyšívání na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, jež více odpovídalo dobovým představám o učebním oboru pro spořádané mladé ženy. Zdejší prostředí pro ni zřejmě nebylo to pravé, proto v následujícím školním roce přestoupila do malířského oddělení a zde se pod vedením profesorů Emilie Kostkové, Josefa Schustera a Jakuba Schikanedera zdokonalovala v malbě lidské postavy, portrétů, květin a krajiny. Kromě toho se jí dostalo odborného vzdělání v anatomii a dějinách umění.
Když v roce 1907 Johnová absolvovala Uměleckoprůmyslovou školu Praze, přála si zlepšit se v modelování v některém zavedeném odborném pracovišti a poznat jeho běžný provoz. Ve střední Evropě se nacházelo velké množství úspěšných porcelánových a keramických manufaktur. Nakonec strávila dva měsíce v jedné z největších německých porcelánek, a to v podniku Carla Kristera v jihoněmeckém Waldenburgu, a poté získala na tři měsíce místo jako první ženská hospitantka v keramické škole v Bechyni. Stáž v jižních Čechách ukončila na konci dubna roku 1908 a vzápětí si pronajala malou dílnu s pecí v pražském Karlíně a nově nabyté zkušenosti začala uplatňovat v praxi. Helena Johnová byla již od mládí velmi samostatná a podnikavá a v témže roce se rozhodla zúčastnit se se svými výrobky – keramickými mísami a bižuterními náhrdelníky – jubilejní výstavy pořádané v roce 1908 u příležitosti 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. na pražském Výstavišti. Účast na výstavě bohužel nakonec nebyla tak výnosná, jak si zřejmě Helena Johnová představovala, ale to ji nijak neodradilo od svého snu modelovat. Na tomto místě je třeba zmínit se o jisté skutečnosti, která ovlivnila Helenin profesní i osobní život: v uvedeném období ji spolu se svou dobrou přítelkyní, budoucí významnou textilní výtvarnicí Marií Teinitzerovou, oslovil teoretik umění a publicista Václav Vilém Štěch s myšlenkou vybudovat umělecké sdružení pro výtvarnou práci. Nápad obě autorky očividně velmi zaujal, neboť krátce nato spolu s dalšími přáteli výtvarníky založili spolek Artěl, sdružující umělce spolu s řemeslníky rozličných oborů užitého umění. Zakládajícími členy kromě Heleny Johnové a Marie Teinitzerové se stali Jaroslav Benda, Vratislav H. Brunner, Pavel Janák, Jan Konůpek, Otakar Vondráček a bankovní úředník Alois Dyk. Všechny výše zmíněné osobnosti stály na počátku své kariéry, avšak fotografie jejich děl začaly záhy plnit stránky odborných periodik a výstavní síně. Většina zakladatelů Artělu se v následujících letech vypracovali do pozic uznávaných umělců a teoretiků a po vzniku samostatné republiky určovali výtvarné směřování mladého státu.
Tím veřejná činnost Heleny Johnové neustala, naopak. Po založení Artělu usilovala o získání místa stážistky ve Vídni, avšak z kapacitních důvodů jí nebylo vyhověno. Štěstí se na ni usmálo koncem roku 1908 v podobě zvacího dopisu do Vídně a na počátku roku 1909 Helena nastoupila do technologického kurzu na vyhlášené vídeňské Uměleckoprůmyslové škole. V tamější laboratoři a ateliérech poznávala technologie keramických glazur, emailů a engob, a osvojovala si jejich využití v keramice pod vedením českého rodáka prof. dr. Emila Adama (1859—1918) a prof. dr. Friedricha Linkeho (1854—1914). Kromě technologie výroby keramiky se zdokonalila v točení na hrnčířském kruhu a zároveň navštěvovala ve speciálním ateliéru emailérský kurz pod vedením Adele von Stark. V tomto období Helena Johnová vytvořila své první vídeňské práce – prolamovaný košíček s holubicí na víku, žardiniéru a několik váz.
V následujícím školním roce (1909-1910) Helena setrvala ve Vídni na Uměleckoprůmyslové škole a zahájila další školení v nově zřízeném dvouletém kurzu keramiky Michela Powolnyho (1871—1954), významného keramika a spoluzakladatele firmy Wiener Keramik, jejíž četné realizace se nacházejí v mnohých uměleckých sbírkách a jsou vysoce ceněné na trhu se starožitnostmi. Vídeňské období pro autorku znamenalo nejen další posun v tvorbě, ale navázala zde spoustu důležitých kontaktů. Studenti keramického kurzu svá díla pravidelně vystavovali a Helena Johnová na školních výstavách sklízela zasloužený úspěch. Oproti stylu Wiener Werkstätte vyznačující se používáním bělniny, práce se špachtlí a dekorací bílou glazurou s černými či zlatými liniemi, pracovala Johnová velmi novátorsky. Její jedinečnost spočívala již ve zvoleném materiálu – pro svá díla si vybírala nejčastěji červenici, po výpalu prosvítající pod tenkou vrstvou glazury. Zároveň ráda modelovala z ruky nebo točila na kruhu a výrobky poté dekorovala glazurami jasných a pestrých barev. Během svého expresivního vídeňského období vytvořila jednu ze svých nejznámějších a nejlépe prodávaných prací – plastiku Mouřenínka. Ten byl vyroben v několika barevných variacích ve více než osmi stech kusech.
Během studia ve Vídni přijala v roce 1911 zaměstnání v manufaktuře lidové keramiky ve slovenské Modré, na jejíž reorganizaci se podílela. Ve vedení modranské firmy figuroval Dušan Jurkovič, architekt pracující od 20. let na projektu přestavby zámku v Novém Městě nad Metují. Život mezi Vídní a Brnem se stal z dlouhodobého hlediska neúnosným, proto již v roce 1912 své působení na Moravě ukončila.
V keramickém kurzu Michaela Powolnyho se Johnová seznámila s výtvarnicemi Idou Lehmanovou a Rosou Neuwirthovou, se kterými v září roku 1911 založily společnost Keramische Werkgenossenschaft G.m.b.H. Wien a na konci roku se se svými pracemi zúčastnily první výstavy, na které Johnová zaznamenala se svými 22 pracemi dobré ohlasy. Bývalo běžné, že keramici té doby zakládali vlastní firmy, ať už samostatně nebo jako sdružení několika umělců.
Johnová nebyla v této době vázána pouze na Vídeň: pokračovala ve spolupráci s pražským Artělem, její výrobky prodávalo družstvo Wiener Werkstätte a svá díla prezentovala v českých, ale i evropských městech. Její tvorba v letech 1916-1918 odráží všeobecnou náladu během válečného konfliktu a počínající naděje na samostatný československý stát. Folklórní inspirace nalezneme v sérii krojovaných figurálních skupin Plzeňáků, Selky z Mladoboleslavska, Chodky a Dvojice z Litomyšlska. Z uvedené skupiny nejvíce vyniká monumentálně cítěná plastika Hanáků.
Ve Vídni nakonec Johnová zůstala až do roku 1918, kdy jí Antonín Matějček nabídl místo profesorky na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Do funkce byla nakonec jmenována později, na podzim roku 1919, a záhy začala s prací na koncepci svého ateliéru. V Praze totiž dosud neexistovalo oddělení keramiky, před Johnovou proto stál nelehký úkol vybudovat nejen samotné oddělení, ale také s ním související ateliéry sloužící studentům k získání praktických zkušeností s hlínou. Největší potíž představovaly dílny – vyhotovený projekt na realizaci jejich vestavby do půdy školy několik let ležel na ministerstvu a čekal na schválení. Až v roce 1927 mohlo oddělení začít plnohodnotně fungovat. Johnová se věnovala naplno pedagogické a organizační činnosti, což v následujících letech přineslo své ovoce – pod jejím vedením „vyrostlo“ v ateliéru několik výborných keramiků. Mezi jinými především Jan Znoj, keramik a pedagog a Waldemar Fritsch. S organizačním úsilím souvisí také to, že uvedená epocha nepatří mezí autorčinu nejplodnější a ve zmíněných letech vytvořila jen několik děl.
Od druhé poloviny 20. let se mohla Johnová díky zaběhnutému ateliéru naplno věnovat své tvorbě a toto období je její nejplodnější. Inspiraci pro své plastiky nacházela především v dětství a přírodě rodného města. Intimní květinové plastiky vytvořené v roce 1926 představují křehké ženské postavy vyrůstající z trsů květin a zpodobňují psychiku ženy a její život. Kromě těchto děl pracovala na civilních portrétech svých blízkých a věnovala se monumentální plastice předznamenávající její tvorbu v dalším desetiletí.
Během dvacátých let vystavovala Helena Johnová na několika prestižních akcích – jmenujme první výstavu Svazu českého díla (1921), o dva roky později výstavu v Monze poblíž Milána. Zúčastnila se i československé expozice na výstavě dekorativního umění v roce 1925 v Paříži, která umožnila mladému československému státu představit světu své umění. Důkladná příprava předních výtvarníků a uměleckých škol se vyplatila a česká expozice získala největší počet cen hned po první Francii. Na výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928 Johnová předvedla dvě monumentální plastiky a čajové a moka soubory.
V následujícím desetiletí se Johnová věnovala především užitkové duté keramice a monumentální plastice. Soubory užité keramiky opatřila netypickou barevností a hojně využívala efektů strukturálních glazur. V polovině třicátých let začala uskutečňovat svůj sen: rozsáhlou plastiku betlému pro svatovítskou katedrálu, na které v různých obměnách pracovala až do padesátých let. Vedle pokračující pedagogické činnosti pracovala na dalších velkých dílech pro veřejné i soukromé prostory. Rytíř Josef Bohumil Bartoň z Dobenína zakoupil v roce 1908 zchátralý zámek v Novém Městě nad Metují a během jeho citlivé rekonstrukce trvající od roku 1921 vedené architekty Dušanem Jurkovičem a Pavlem Janákem přizval k jeho výzdobě několik předních umělců. Kromě Františka Kysely a Marie Teinitzerové i Helenu Johnovou. Monumentální krb pocházející z ateliéru Johnové je umístěný ve velkém salónu a je ozdoben symboly původu bohatství Bartoňů z Dobenína – vřetenem a tkalcovskými čunky. Další díla Heleny Johnové najdeme v zámecké zimní zahradě, kterou vyzdobila keramickými kyticemi a užitkovou keramikou. Místní soubor jejích prací patří mezi jeden z největších v soukromých sbírkách. Během dlouholeté spolupráce navázala rodina rytíře z Dobenína s Johnovou přátelský vztah a během její kariéry ji podporovala i finančně. Když Johnová zakoupila dům na Malé Straně a přála si zde vybudovat ateliér, Bartoňovi z Dobenína jí pomohli s jeho financováním. Další podpory se jí dostalo během penze, během které mohla nerušeně pracovat na bartoňovském zámku ve vlastním ateliéru s keramickou pecí.
Závěr 30. let nebyl pro autorku nijak šťastný. S oslavením 55. narozenin v roce 1939 musela odejít do penze a zároveň ztratila zároveň možnost tvorby ve školním ateliéru a vypalování. Ačkoliv rektor Uměleckoprůmyslové školy žádal o její ponechání ve funkci, ministerstvo tuto možnost odmítlo. Až po delších jednáních bylo Johnové dovoleno zůstat ve funkci, avšak pouze do konce roku 1943. Toto nejisté období a ztráta možnosti pracovat v ateliéru a vypalovat svá díla ji donutila zakoupit již zmíněný dům na Malé Straně, kde si mohla vybudovat důstojné bydlení a vlastní ateliér.
Po definitivním penzionování během druhé světové války se Johnová dál věnovala jemným květinovým plastikám a práci na betlému k jehož dokončení přes veškerou snahu nakonec nedošlo. Na sklonku života se dva roky před smrtí v roce 1960 dočkala své retrospektivní výstavy uspořádanou jejím přítelem Jaromírem Pečírkou.
Helena Johnová měla již za svého života mezi ostatními sochaři a keramiky zvláštní postavení a její dílo bylo kladně přijímáno jak odbornou, tak i laickou veřejností. Zúčastnila se bezpočtu českých i evropských výstav a její díla se nacházejí v muzejních i soukromých sbírkách po celé Evropě. Díky svému novátorskému přístupu ke keramické hmotě ji odborníci oprávněně považují za zakladatelku moderního českého užitého umění. Způsobem tvarování a náměty děl vzdávala hold lidovým umělcům i své zemi. Svou tvorbou i pedagogickou činností významně ovlivnila vývoj keramické plastiky a z pozice aktivní a respektované členky v řadě spolků a družstev spoluurčovala směřování československého užitého umění. Helena Johnová tak představuje typ moderní umělkyně – sebevědomé a cílevědomé ženy, která uskutečnila svůj sen.
Použitá literatura:
Jana Kalousková: Keramická plastika v pražské meziválečné architektuře. Diplomová práce. Praha, 2018
Alena Adlerová: České užité umění 1918-1938. Praha 1987
Jiří Hořava: První dáma české keramiky. Helena Johnová. Praha 2017
Milan Hlaveš: Keramika Heleny Johnové. In: Keramik. 3/2000, s 6. Praha 2000
https://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/modernisticka-keramicka-se-sbira
Přihlaš se a vlož komentář...