V létě 2016 mě oslovil adamovský básník a objevitel pramene Mirek Kučera a adamovský pan farář – otec Jiří Kaňa, zda bych se neujala výtvarného řešení pramínku, který byl objeven při rekonstrukci fary a byl vyveden do zídky mezi farou a kostelem. Adamov mám ráda a vytvořit zde něco pro veřejný prostor, kostel, pro lidi a pramínek vody, má smysl.
Situace
Místo, kde pramen vytéká, není zrovna moc příjemné. Je to zídka lemující parkovací místa mezi kostelem a farou. Celá akce kolem pramene probíhala na počátku z čirého zaujetí a nadšení Míry, s obavou, že pramének přestane téct a tedy neoficiálně (rozuměj bez potřebných schválení a razítek, u zídky, kterou město a farnost postavilo za podpory EU a zavázalo se, že do ní nebudou spoustu let zasahovat).
Musím k dobru oné zídky napsat, že je součástí skvělé obnovy celého okolí kostela, které je dílem v Adamově rozeného architekta Tomáše Hlavsy. Rekonstrukce celému místu pomohla a otevřela ho světlu, lidem a novým výzvám. Použil příjemné materiály, hodně i režné pálené cihly lícovky, které navazují na stavbu adamovského cihlového kostela, který je vystavěn ve stylu německé neogotiky.
Tolik o zídce, ze které doslova vychází reliéf pramene.
Inspirace
Uvažovala jsem, že vlastním výtvarným dílem nechci výrazně poutat pozornost, chtěla jsem místo ozvláštnit, připravit něco překvapivého pro náhodně procházející. Napadlo mě jednoduché řešení – v místě, kde je pramen vyveden na svět se zídka rozvlní, vnese měkkost do tvrdého materiálu a poukáže na živel vody.
Součástí zadání bylo i zakomponování textu, který jsem vtiskla do jednotlivých řádků zídky. Slova na rozvlněných řádcích jsou autorskou interpretací textu z knihy, kterou drží apoštolové na Světelském oltáři v adamovském kostele – jejich autorem je právě Miroslav Kučera. Když se Mirek začal zabývat šifrováním nerozluštěného 500 let starého rébusu, říkal této své kratochvíli hra. Jeho báseň mi zní jako středoevropské haiku a nepostrádá pro mě tajemství.
Kromě reliéfu je na zemi do dlažby vložen modelovaný kámen, určený pro pokládání nádob na vodu. Znak náleží klášteru ve Zwettlu, odkud pochází Světelský, nyní adamovský, oltář Nanebevzetí Panny Marie.
Rozvaha
Technologickou výzvou bylo co nejvěrněji se trefit velikostí a barvou do stávající zídky. Zní to jednoduše, ale kdo má zkušenost s keramikou, ví, že to tak není. Musím říci, že jsem chvíli koketovala i s myšlenkou, že oslovím výrobce lícovek, že bych reliéf vytvořila přímo u nich. Následovalo měření, počítání smrštění, modelování a testování glazur. Čas byl omezený, celkem dva měsíce. Z toho jsem si dva týdny nechala na instalaci.
Věděla jsem, že chci díly reliéfu pálit v živém ohni, z hlíny Dorda a glazovat americkým shinem, jež kouzlí ty krásné teple červené ošlehy, ze kterých doslova sálá teplo dřeva. Mám za sebou několik výpalů v peci na dřevo, tak jsem chtěla jít touto cestou. Bohužel v daném časovém rámci jsem neměla možnost pálit dřevem a tak jsem velmi uvítala nabídku Jiřího Svačiny, že mi reliéf vypálí také ohněm, ale v peci plynové.
Realizace
Zkoušky
Musím říci, že před samotnou realizací jsem vše promýšlela, představovala si, a co se dalo, to jsem konzultovala s přáteli výtvarníky a keramiky.
Jsem ráda za jejich podporu a pomoc. Pan Svačina mi umožnil i výpal testovacích dlaždic, i té, na které byl test smrštění hlíny. V tuto chvíli však už byl reliéf namodelován a hotový test mě spíše vyděsil, ale věděla jsem, že jistou rezervu mám v tom, že hlína pro test nebyla tak intenzivně zhutňovaná, jako hlína připravovaná na samotné dílo.
Modelování
Návrh jsem měla nakreslený v měřítku 1:1 plus procenta smrštění. Začátek modelování bylo intenzivní mlácení do velkého plátu, odborně zhutňování. Na 30 minut jsem povolala i svého muže, aby plát zhutňoval dřevěným hranolem místo mě. Na takto připravený plát jsem si přenesla návrh a reliéf vymodelovala.
Celý reliéf byl modelován vcelku, s rezervou po obvodě. To se mi osvědčilo. Kraje, by při přesném seříznutí při práci na reliéfu sesychaly rychleji, mohly se deformovat, nebo být jednoduše ušmudlané, poškrábané od zakrývání a běžné manipulace. Okraj reliéfu jsem samozřejmě měla stále zabalený v igelitu, aby neosychal. Takto jsem dokončený a rovnoměrně seschnutý reliéf v kožovitém stavu rozřezala čistými řezy.
Tloušťka reliéfu při modelování byla 2,5 až 5 cm. Dlaždice jsou zespodu ztenčeny očkem tak, aby nikde neměly víc, než 2-3 cm tloušťky.
Písmo
Něco málo k písmu. Velikost a typ písma – mám ráda Century ghotic, už vícekrát jsem ho tu a tam použila. Nejprve jsem chtěla celý text modelovat, ale když jsem zvážila časové možnosti a také čistotu provedení, tak zvítězilo, že jsem si nakonec nechala požadovanou abecedu vyrobit v nedaleké firmě, která se zabývá řezáním kovů a gravírováním. Byli moc ochotní, vůbec se nepodivovali nad tím, jaký mám záměr, a doporučili mi, že abecedu vyříznou z hliníkové desky.
Glazování
Testování glazur u pana Svačiny. Vytipovali jsme dvě americká shina s podobnou recepturou. Jedním z nich bylo Malcom Davis shino, druhé upravená receptura s hlínou R10. Na testovací dlaždice jsem glazuru nanášela v tenké vrstvě různými způsoby – štětcem, namočením – politím a nástřikem – ruční fixírkou a do té doby nepožívaným kompresorem pana Svačiny. Překvapilo mě, jak velké rozdíly byly i mezi způsoby nástřiku glazury. Já nakonec dlaždice polévala/namáčela do řídké glazury. Po naglazování jsem reliéf sestavila a ještě štětcem malovala vlnky na jednotlivé řádky.
Výpal
Schnutí probíhalo pozvolně na roštu, pod volně položeným igelitem. Následoval přežah a přesun k panu Svačinovi.
Oříškem pro mě bylo, jak jednotlivé dlaždice naložit do pece. Barva glazury se po výpalu ohněm v jednotlivých místech pece výrazně liší. Tuto moji otázku rozlouskl pan Svačina, když navrhl, ať je reliéf nejčervenější – nejvíce plameny ošlehán na středu díla. Takto jsme postupovali při nakládce, kdy dlaždice od středu nejdál jsme nakládali nejdříve a postupně od spodu pece. V horních patrech, tedy tam, kde byla nejvyšší teplota, byly středové dlaždice. Dosáhli jsme teploty kolem 1328°C.
Trochu stranou byl modelovaný kámen. Řešila jsem, jak namodelovat žebra. Celkem jsem ho namodelovala dvakrát, neboť poprvé při přežahu praskl. V prvním výpalu jsem totiž i na ten šlapák naskládala dlaždice reliéfu a myslím si, že ten ještě nebyl dostatečně proschlý a vlhkost díky zaskládání tím hůře odcházela. Přesný důvod nevím.
Instalace
Když byl reliéf vypálen a mě spadl velký kámen ze srdce, začal další kus práce se samotným osazením díla. Odsekání stávajících cihel zídky do hloubky, nalepení, dokončení instalatérských prací, zaspárování a osazení kamene do dlažby, ale to už není tak o keramickém řemesle.
Stále mám velkou radost, že barva i velikost sedí. Někdo si i myslel, že reliéf byl do zdi vytesán.
Po roce voda stále teče, má i potřebné atesty a je dobrá. Vodu tu čerpají adamovští i přespolní, poutníci i turisté, co se jdou do kostela podívat na Národní kulturní památku Světelský oltář.
Na závěr jen shrnu, že vzhledem k tomu, že jsem používala materiály, se kterými nemám bohaté zkušenosti a reliéf byl pálen v peci, se kterou jsem dříve zkušenost neměla vůbec, musím říci, že jsem měla víc štěstí než rozumu. To asi nejsou ty nejlepší rady, co se keramické technologie týče, ale jinak to nešlo. Vše je někdy poprvé, každé dílo rodí další dílo a odvážnému štěstí přeje.
Tak ať i vám je přáno z míst Nevyšších.
Hodně štěstí a radosti s keramikou.
Olga Fryčová Hořavová
Přihlaš se a vlož komentář...