Cestoval jsi světem z Indie do Kalifornie a pak do Prahy. Jak se to přihodilo?
Řekl bych, že náhodou. Když mi v práci řekli, že bych měl v tom, co dělám, pokračovat v Kalifornii, nejdříve jsem to odmítl. Ale po pár měsících dohadování se svým vedoucím jsem se nakonec rozhodl odjet. Dodnes přemýšlím, jakou paralelní realitu bych žil dnes, kdybych tehdy neodjel. Pak mi po šesti letech vypršelo vízum a to znamenalo návrat do Indie. Žil jsem mnoho let v zahraničí a viděl, jak svět funguje mimo Indii. Vracet jsem se nechtěl. Začal jsem zkoumat možnosti uvnitř firmy a měl jsem štěstí, v Praze otvírali nové oddělení. O Praze jsem slyšel, že je to krásné město a že lidé jsou tu úžasní. Tak jsem se rozhodl pro střední Evropu. A musím říct, že jsem rozhodnutí nelitoval ani vteřinu.
Jak si se setkal s keramikou? Čím je pro tebe zajímavá?
Kresba tužkou mi šla velmi dobře, také perokresba a akvarel i podobné techniky. Potom jsem se soustředil na portréty, tužkou, černobíle. Ale přestalo mě to bavit. Pokud dokončíte portrét, tak ho buď zarámujete a pověsíte na zeď, nebo ho někam založíte, případně na něj docela zapomenete. Pídil jsem se po něčem, s čím lze zůstat v kontaktu, po užitnosti mého umění v každodenním životě. Opustil jsem kreslení, protože mě už nenaplňovalo.
Ještě v Kalifornii jsem jel na kole naší čtvrtí a viděl jsem na zdi plakát „Tvoříme z hlíny“ a bylo hotovo. To slovo hlína mě zasáhlo. Představa hraní si s hlínou pro mě nebyla úplně nová. Ale podložit to hraní trochou vědy a umění mi přišlo zábavné. Zavolal jsem do studia a přihlásil se na čtyřtýdenní začátečnický kurs. A pak už jsem jen vyráběl další a další nádoby.
Keramika je pro mě atraktivní svou třetí dimenzí, díky které se stává reálnou. Vnímám ji, protože se jí mohu dotknout. A ne jen to, je to i praktické. Myslím, že hrnčířství je jedním z mála umění, která činí naše životy smysluplnějšími.
Ve Spojených státech jsi navštěvoval veřejné studio. Jak fungovalo?
Smysl pro spolupráci v komunitách je v Kalifornii velmi silný. Nemůžu mluvit za zbytek země, upřímně nemám tu zkušenost. Ale Kalifornie je specifickou zemí. Je to tavící tyglík mnoha kultur a mnoha lidí s naprosto odlišným kulturním pozadím. Takže ty svazky v komunitě byly velmi silné. Ačkoli studio, kterého jsem byl členem, bylo soukromé, vlastník toho studia dělal vše, co bylo v jeho silách, aby hrnčířské komunitě předal veškeré své zkušenosti a dovednosti. Výměna nápadů, myšlenek, inspirace návrhy druhých a jejich výsledky, otevřená komunikace a vzájemná výměna, tím bylo studio naprosto výjimečné.
Jak se to liší od veřejné dílny, kterou navštěvuješ teď v Praze?
Toto studio vnímám jako miniaturní verzi toho Kalifornského. Studio existuje jen krátce a přesto je plné neuvěřitelných lidí. I když je to malá skupina hrnčířů (okolo 15 lidí), všichni se mi zdají opravdu nadaní a můžete to na jejich práci vidět. Silně věřím tomu, že jednoho dne se tohle studio stane místem, kde úplně každý kdo bude chtít cokoli v keramice vyzkoušet, najde svou příležitost.
Co je pro tebe cílem spolupráce jako takové? Jak vidíš spolupráci z perspektivy sdílené keramické dílny?
Myslím, že za vše hovoří moje zkušenost, kterou jsem získal, když jsem opouštěl Státy. Uspořádal jsem výprodej, prostě abych se zbavil všech výrobků. Byla to hluboká zkušenost. Celé dva roky jsem si kolem sebe stavěl zeď a přesto doufal, že lidé okolo pochopí, co pro mě tvoření znamená a co by moje tvorba mohla znamenat pro mě. A přitom jsem vyráběl další a další zboží. Za dva roky jsem toho vyrobil hodně, až přišel čas tu zeď strhnout a nabídnout své výrobky lidem. Lidé byli štědří a zjistil jsem, že moje vize umění je pro ně srozumitelná. Jejich ocenění pro mě bylo zásadní. To je to nejdůležitější, o co umělec stojí. Přišlo tolik lidí koupit si zboží, povyprávět, ocenit práci.
Vím, že jsi otevřenou dílnu v Praze hledal dlouho. Pro mě až s překvapivou vytrvalostí, objel jsi i některé hrnčíře a jejich dílny. Nenapadlo tě začít tvořit sám? Třeba doma.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Určitě ano. Spousta lidí mě odmítla, když jsem navštívil různé dílny v Praze a okolí a vedlo mě to i k myšlence udělat něco sám doma. Ale upřímně, miluju návštěvy sdílených prostor, potkávat další umělce, vyměňovat si názory a nápady, dívat se jen jak pracují, nechat se inspirovat. To všechno bych ztratil, kdybych se opět uzavřel mezi svoje zdi!
Jaká je tvá keramická vize? Kam bys chtěl dojít? Za rok, za deset let?
Zajisté odpověď souvisí s penězi… Pokud bych získal dostatek prostředků, založil bych vlastní studio, kam bych zval přátele hrnčíře z celého světa, aby praktikovali a učili nějaký čas. Je to specifické, ale přál bych si, aby moje studio bylo právě tím tavícím kotlíkem keramických idejí celého světa, svatyně, kde umění keramiky nemá žádná kulturní omezení.
Přihlaš se a vlož komentář...