Žádná čínská glazura nedosáhla takového věhlasu a rozšíření jako seladony. Slovo seladon nemá zcela jednoznačný původ. Nejčastěji zmiňovaná teorie praví, že termín vznikl v 17. stol. ve Francii a odkazuje na stejnojmennou postavu pastýře v divadelní hře. Tento Seladon se zdobil stužkami olivové barvy. Jiný výklad hovoří o zkomolenině jména sultána Salah ad-Din (Slaldin), který roku 1171 poslal 40 kusů keramiky svému syrskému protějšku. A nakonec třetí teorie odvozuje slovo seladon ze sanskrtu, kde znamená „zelený“ respektive „kámen“.
Čína bývá dělena po materiální i kulturní stránce na severní a jižní část. Toto dělení platí zvlášť výrazně i pro klasifikaci keramiky.
Severní seladony
Yaozhou (Jao-čou)
Pece yaozhouského zeleného zboží bývaly součástí ohromného komplexu pecí v Tongchuanu (údolí Měděné řeky), místa s keramickou tradicí sahající až do období neolitu. Hrnčíři z Yaozhou už od konce 10. stol. používali zelené glazury s 1,5–3 % oxidů železa a zhruba 0,3 % oxidu titanu. Seladony z této oblasti stojí na alkalicko-vápenatém základě, mají jasně zelené odstíny a jsou naneseny v relativně tenké vrstvě. Mívají droboučké bublinky a občas krakelují. Používaly se ve spojení s jemnou hnědě se pálící kameninovou hmotou.
Transparentní glazury používané na zboží z Yaozhou jsou extrémně citlivé na tloušťku vrstvy. Díky tomu v hlubokých rytých reliéfech dávají velmi tmavé odstíny a na vrcholcích reliéfu jsou naopak výrazně světlejší. V přechodové vrstvě mezi hlínou a glazurou vznikají při vysoké teplotě světlé krystaly anortitu, které glazuru v tenké vrstvě ještě více zesvětlují.
Drtivá většina seladonů z Yaozhou má svěže zelenou nebo olivovou barvu. V případě nezamýšlené oxidace se setkáváme i s barvou jantaru, která bývala ceněna pro svou podobnost se zlatem. V dlouhé historii této keramické lokality vznikala celá řada dalších glazur, z nichž za zmínku stojí úžasné šedomodré seladony produkované v 10. stol. v Huangbao. Na první pohled mohou být zaměňovány za slavné zboží Ru z provincie Henan. Ale o tom až za chvíli.
V Yaozhou byly používány především pece na uhlí typu mantou. Jedná se o zděná zařízení s vnitřním průměrem peciště 2–3 metry. Kvůli tvaru půdorysu se někdy popisují jako pece tvaru koňského kopyta a snadno je poznáte podle dvojice komínů. Jedná se o konstrukci se zvratným plamenem. Zboží se do nich ukládalo v pouzdrech opatřených mnoha malými otvory. Např. v Huangbao se v nich pálilo převážně redukčně na teplotu okolo 1300°C.
Ru (Žu)
Ve dnech svého vzniku, tedy okolo roku 1100, bylo toto zboží určené výhradně pro císařský dvůr. Ru si udrželo výjimečné postavení v historii čínské keramiky až do současnosti. Se strohými tvary, elegantní šedomodrou glazurou a s minimem ornamentů bývá mnohými považováno za nejskvělejší z celé čínské keramické produkce.
V roce 2017 byla v Hongkongu vydražena miska na praní štětců v přepočtu za neuvěřitelných 830 milionů korun. Jedná se tak o nejdražší nádobu v dějinách keramiky. V současnosti na celém světě údajně existuje pouze 87 kusů keramiky Ru a od roku 1940 bylo veřejně vydraženo pouze 6 z nich. Tato keramika má téměř mýtický status, jenž je přičítán především krátkému období, ve kterém byla vyráběna a které podle všeho nepřesáhlo 40 let.
Keramika Ru má světle se pálící vysoce hlinitý a mírně pórovitý střep. Pokrývala jej relativně silná vrstva vápenaté glazury (12,5–16,5 % CaO). Nízký obsah titanu v silné redukci podporuje jemné modravé tóny. Analýzy poukazují na nadprůměrný obsah Al2O3.
Ačkoli bylo ve své době v Henanu rozšířené pálení v pecích na uhlí, archeologické výzkumy dokládají, že výrobci zboží Ru preferovali nákladnější výpal dřevem – možná pro snazší kontrolu v silně redukčních podmínkách a absenci síry ve spalinách. Ty nejlepší kusy jsou důkladně proredukované a jejich železitá modř nebývale čistá. Teplota výpalu dosahovala 1200–1250°C.
Ne zcela slinutý střep dovolil pálení na tenoučkých žáruvzdorných jehlách, a tak bylo možné nádobu kompletně pokrýt glazurou. Po výpalu byly jehly odlámány, což na dnech výrobků zanechalo stopy poeticky nazývané „sezamová semínka“. Neglazovaná nožka, tak jak ji známe my, je u keramiky Ru zcela raritní.
Ve srovnání s tehdejšími masově produkovanými šedozelenými či olivově zelenými seladony není těžké ocenit distingovanost modravého zbarvení. Porovnáme-li však zboží Ru s podobnými výrobky z Longquanu nebo s keramikou typu Jun, právě Ru vyniká tajemností a rafinovanou rezervovaností.
Zvláštní dimenzi dodává glazurám jejich jemné krakelování. U lehce přepáleného zboží můžeme v silnějších vrstvách skloviny sledovat prasklinky ve tvaru tzv. „rybích šupin“. Jiný typ podlouhlých, jako by převrstvených prasklin dostal v Číně přiléhavý název „křídla cikády“.
Jun (Ťün)
Zboží typu Jun je považováno za „blízkého příbuzného“ severních seladonů. Jejich hlavní produkce se nacházela v oblastech Yu a Linru v provincii Henan a to od přelomu 10. a 11. stol. a pokračovala až do století 15.
Tato silnostěnná keramika nebyla původně oficiálním císařským zbožím. To se patrně změnilo za dynastie Yuan (1271–1368). Kusy určené pro dvůr nebývaly točené na kruhu, ale výhradně vytlačované do forem a užívaly se jako nádoby na pěstování květin.
Glazury Jun patří mezi nejobdivovanější a zároveň nejdéle nepochopené produkty čínského hrnčířství. Vyznačují se velmi různorodou barevností přecházející od zelenomodré přes modrobílou, nebesky modrou až po téměř levandulovou. Dopadající světlo proniká do jejich mysteriózních opalizujících hlubin. Bývají pokryty důlky a vpichy. Modravé glazury často pokrývá jednoduchá měďnatá malba s růžovočervenými odstíny variujícími do fialové či zelené a příležitostně i černé.
Glazury Jun byly donedávna zahaleny rouškou tajemství. Až v roce 1978 Dr. Robert Tichane představil teorii, jak vzniká tato tajemná barevnost. Pohled do elektronového mikroskopu ukázal strukturu podobnou kaviáru nebo žabím vajíčkům. Technicky se jedná o oddělení dvou kapalných fází. Tyto sklovité kapičky o průměru 0,08 µm interferují s dopadajícím světlem a způsobují tak silný modravý efekt.
Kromě silné vrstvy je podmínkou pro modrou opalizaci ještě nízký obsah Al2O3, vápenato-alkalický základ, malé množství oxidů železa a v ideálním případě i malé množství P2O5. Glazura je mimo jiné velmi citlivá na teplou výpalu, která se pohybuje mezi 1200–1300 °C. Výsledek příznivě ovlivňuje i pomalé chlazení. Pro výpal sloužily na severu obvyklé pece na uhlí i na dřevo. Nádoby tam byly ukládány po jedné do saggarů. Výzkum zahájený v roce 1951 prokázal existenci asi stovky pecí produkující zboží Jun.
Jižní seladony
Posledních 1000 let výroby keramiky v jižní Číně dominují tři ohromné komplexy pecí: Longquan, Jingdezhen a Dehua. Pece v okolí Jingdezhen a Dehua se zaměřovaly především průsvitné bílé porcelány, zatímco modrozelené a olivově zelené seladony na hutné světle šedé kameninové hmotě, která při reoxidaci získávala odstíny rzi či skořice, vznikaly v Longquanu.
Longquan
Produkce seladonu měla v těchto místech dlouhou tradici, masová výroba však začala až za vlády Severních Sungů (960–1127). Vysoká kvalita se udržela během celého období Yuan až do začátku dynastie Ming (1368–1644). Poté došlo k úpadku kvůli konkurenci modrobílého porcelánu z Jingdezhenu. V oblasti Longquanu bylo doposud objeveno zhruba 500 historických pecí.
Podstatným technickým výdobytkem byl jemný světle šedý střep, avšak skutečný triumf představovala glazura. Přestože stále hovoříme o seladonu, zde se setkáváme s mnoha jeho variantami, jako např. ceněný modravý odstín kachního vejce, modrozelená, mořská zelená a občas i olivová či hnědá.
Barevnost závisela především na původu a chemizmu surovin. Zásadní měrou ji ovlivňoval obsah oxidů titanu a železa a přirozeně i výpal. Důvodem pro texturu podobající se tolik milovanému nefritu je obsah značného množství miniaturních bublinek a nedotavených glazurových surovin. Seladony používané na longquanském zboží mívaly vápenato–alkalický základ a tamější hrnčíři vytrvali v této tradici po stovky let, i když pozdější receptury obsahovaly více alkálií a titanu, které vedly k lesklejším povrchům a zelenějším odstínům.
Di
Za zvláštní zmínku stojí longqunaské zboží typu Di. Na přelomu 12. a 13. stol. se objevily výjimečné seladony vyráběné pro významné chrámy a osvícené sběratele. Kromě nádherných modravých odstínů upoutá technika glazování. Střep pokrývala 1 mm silná poleva. Tento celkem silný nános býval dosažen jedním glazováním po přežahu. Kromě toho se však užívala i technika až čtyřnásobného glazování, kdy po každé vrstvě následoval další přežah. Teplota ostrého výpalu dosahovala 1230–1290°C. Separátní vrstvy bývají na lomu dobře viditelné. Zrna křemene totiž při nanášení každé vrstvy sedimentovala o něco rychleji než ostatní složky glazury, čímž se ve vrstvičce dostala o trošku blíže střepu. Tím bylo dosaženo rafinovanějšího vizuálního efektu, než kdyby bylo zboží glazováno pouze jednou.
V dobách největšího rozmachu musela být produkce v Longquanu naprosto úchvatná. Koncem 13. stol. stály ty největší dračí pece celé Číny právě zde. Jejich 70 m dlouhá peciště bývala naplněna tisíci kusy seladonového zboží. V okolí musel existovat další podpůrný průmysl zajišťující řízení a dopravu paliva, výrobu sagarů a forem a samozřejmě také přípravu hmot a glazur.
Guan Jižních Songů (Kuan)
I přes nepopiratelné kvality surovinových zdrojů nebyly longquanské seladony přijaty mezi skutečné císařské zboží. Ideálu císařského zboží se nejvíce přiblížily pece spojované s Longquanem na přelomu 12. a 13. stol., kdy se začalo kopírovat skutečné císařské zboží Ru a Jun ze severu. Vznikala keramika Guan, která se od běžné longuanské produkce rozhodně lišila.
Oproti předlohám ze severu se keramika Guan odlišuje železitým střepem (3–5 % oxidů Fe). Redukčně pálené glazury přecházejí od světlé železité modré, přes modrošedou až k šedozelené. V oxidaci mohou být krémové, žlutohnědé až světle hnědé.
Kompozice glazur je podobná jako u zboží Ru, které má ostatně keramika Guan nahradit – tedy vápenatý základ s nízkým obsahem titanu a železitými barvivy (typicky 1–2,5 %). Jak Ru tak i Guan vykazuje nadprůměrný obsah Al2O3. Zboží z Hangzhou a Longquanu procházelo výpalem při teplotách 1200–1250°C.
V největším extrému dosahuje tloušťka glazur Guan neuvěřitelných 2,5 mm a síla střepu pouze 1 mm. Typicky to ale bývalo u glazury 0,5–1 mm a u střepu 1,5–3 mm. Podobně jako u zboží Di můžeme sledovat více vrstev glazur se stabilizačními „mezipřežahy“. Jedna z teorií hovoří i o různém složení jednotlivých vrstev, což v důsledku vede k rozdílnému harisování každé vrstvy.
Některé typy glazur měly praskliny nasáklé černou barvou jiné zase rezavě hnědou, tyto efekty byly známé jako „železný drát a zlatá nit“, nebo prozaicky „velké a malé“ praskliny. Názvy odkazují na praskliny dvojího původu. Na jedné nádobě vídáme takzvané primární harisy vzniklé během chlazení pece, jsou dlouhé a rovné. Ty doplňuje síť jemných prasklinek vznikajících sekundárně až během používání nebo v rámci archeologizace.
Závěrem
Z našeho povídání lze nabýt dojmu, že výroba seladonů skončila za vlády dynastie Ming (1368–1644). Samozřejmě tomu tak není. Tyto fascinující glazury se v říši středu míchají a vypalují dodnes. Na tamějších tržištích a obchodech najdete ohromnou škálu různě kvalitního zboží. Většinou se setkáte s ledabyle odbytými kusy za pár drobných, při troše hledání však můžete narazit na repliky nebývale vysoké úrovně, na které by nestačil jeden průměrný měsíční plat.
Přestože jsou seladony doménou čínských hrnčířů, jejich tajemná krása nenechává v klidu ani mnohé keramiky na západě. A lze bez nadsázky říct, že mezi nejčastější zápisy v našich receptářích vysokoteplotních glazur patří ty o seladonech.
Na závěr bych rád připomněl, že vytříbené zboží nesmírně vysoké úrovně, o kterém se v textu zmiňujeme, vznikalo v období hlubokého středověku – tedy v dobách, kdy bylo na našem území k mání jen červené či zakuřované zboží. Těžko k tomu hledat důvody, ale pokud bychom se o to pokusili, museli bychom se ohlédnout ještě mnohem dál do minulosti. První rozdíly v keramice východu a západu bychom spatřili už v době bronzové.
O tom, jak to vypadalo na úsvitu seladonů, se dočtete v článku Tradiční čínské glazury I.
Autor: Petr Toms | Jazyková korektura: Zuzana Chomátová
Citace:
WOOD, Nigel. Chinese Glazes: their origins, chemistry, and recreation. London: A&C Black, 2007. 279 s. ISBN 978-1-4081-4025-3.
HORÁKOVÁ, Milena. Čínská keramika ze sbírek Národní galerie v Praze. Překlad Ivan Vomáčka. 1. vyd. Praha: Národní galerie, 1994. 140 s., [12] s. barev. příl. ISBN 80-7035-072-5.
Wikipedia contributors. (2019, říjen 14). Ru ware. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 08:58, únor 25, 2020, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Ru_ware&oldid=921172976
Wikipedia contributors. (2019, červen 11). Guan ware. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 09:00, únor 25, 2020, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Guan_ware&oldid=901310773
Wikipedia contributors. (2020, January 13). Celadon. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 08:55, February 28, 2020, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Celadon&oldid=935548156
Wikipedia contributors. (2019, prosinec 8). Yaozhou ware. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 09:02, únor 25, 2020, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Yaozhou_ware&oldid=929760081
Wikipedia contributors. (2019, říjen 1). Longquan celadon. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 09:03, únor 25, 2020, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Longquan_celadon&oldid=918992078
Wikipedia contributors. (2019, prosinec 4). Jun ware. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 09:04, únor 25, 2020, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Jun_ware&oldid=929169451
Reuters. https://www.reuters.com/article/us-auction-sothebys-dish/song-dynasty-bowl-shatters-world-record-for-chinese-ceramics-fetches-37-7-million-in-hk-sale-idUSKCN1C80R8
Úvodní foto: Zboží Guan, dynastie Jižní Song-Yuan (1160-1366). Autor: Sotheby's, http://www.alaintruong.com/archives/2017/04/02/35125182.html
Přihlaš se a vlož komentář...
Děkujeme za článek!