Historie výzkumů
Výzkumy loštické keramiky mají poměrně dlouhou historii. Vykopávky prvních 140 kusů z roku 1874 pocházejí ze zahrady náměstního domu č. p. 116 přímo v Lošticích. Klement Hladiš, který poháry nalezl, je rozeslal řadě muzeí, vědeckých spolků a vysokých škol v celém tehdejším Rakousku. Tou dobou mnoho institucí nevedlo přesné inventární záznamy, takže dnes při průzkumu depozitářů scházejí informace o původu a lze se jen domnívat, že máme co do činění s tehdejším Hladišovým darem. Keramika z dalších příležitostných vykopávek prováděných v letech 1876 a 1886 putovala do litovelského a olomouckého muzea ovšem se stejně nedokonalým popisem nálezové situace. Podobně skončily i novější nálezy z let 1921 a 1929.
Poháry tedy na dlouhou dobu zapadly vesměs bez ohlasu a evidence zřejmě i proto, že byly považovány za výmět. První badatelé měli puchýře za „písek, který se měl při pálení roztaviti a nádobu na způsob glazury políti“. Dr. Wankel je považoval za borax, „který se při pálení v nedostatečném žáru sráží v bublinách, místo aby utvořil ucelenou sklovitou vrstvu po celé nádobce“. Proti názoru těchto „zmetkařů“ stála i řada nálezů ze skla i hlíny s hustě posázenými, uměle vytvořenými bodlinami či výstupky. Proti teorii zmetků tehdy hovořily i nálezy kusů z hradu Šternberka na Moravě. Ty jsou vytaveninami posety zcela pravidelně jen s tím, že na ouškách mají velikost 3 mm a na těle nejvýše velikosti špendlíkové hlavičky, což poukazovalo na vědomé použití specifických druhů hmot. Dnes už je otázka záměrnosti puchýřů vyřešena stejně jako mnoho dalších, ačkoliv i v moderní odborné literatuře stále nacházíme rozpory.
Datování a typy pohárů
Výroba a těžba surovin probíhala v samotných Lošticích, ale i na katastrech dalších třech přilehlých vesnic – Žádlovice, Líšnice a Svinov. Z rozboru archeologických nálezů vyplývá, že tyto dílny produkovaly loštickou keramiku pokrytou puchýřky mezi lety 1350–1550 n. l. První písemná zmínka pochází z roku 1481 n. l. Kromě pohárů řadíme do skupiny loštické keramiky i další tvary. Historička umění a archeoložka Zoroslava Drobná rozdělila loštickou produkci na tyto typy:
1. loštické hrnce, bezuché i s uchy
2. loštické poháry
3. loštické poháry s oušky v počtu od tří do sedmnácti
a. úzké a štíhlé
b. široké a nízké
Nejhonosnější vzhled mají loštické poháry s věncem oušek na podhrdlí. Unikátním tvarem je bota nebo pozdně gotická poklička tvarovaná jako cimbuří s přiléhající válcovitou věží. Výzdoba bývá minimální. Omezuje se na jednoduché šroubovice či rádlované pásy. Výzdobu patrně zcela zastupoval specifický puchýřovitý povrch. Průměrná výška loštických pohárů se pohybuje okolo 16 cm a objem bývá zhruba 400 ml. Není bez zajímavosti, že doposud s jistotou neznáme účel, pro který byly vyráběny. Vedou se diskuze o možnostech používání pro pití vína nebo odměřování soli, nevylučuje se ani lékárnické či pouze dekorativní využití. Výjimečně se nacházejí jako obětiny zazděné v základech zdiva.
Unikátní v evropském měřítku
Loštická keramika upoutávala pozornost již v době svého vzniku a postupně se její sláva šířila i v daleké cizině. V závěru 20. století se množí nálezy na území Slovenska, Uher, Chorvatska i Rakouska. Je zřejmé, že si keramika s puchýřky získala oblibu v celé střední Evropě. Vzhledem ke své veliké popularitě byla v řadě zemí hrnčíři napodobována. Jedním z dokladů popularity těchto výrobků je i vyobrazení loštického poháru na triptychu brabantského malíře a mystika Hyeronyma Bosche „Zahrada pozemských rozkoší“ z počátku 16. století. Exkluzivitu pohárů dále zdůrazňovalo i několik případů stříbrného nebo zlatého fasování či dodatečné osazení víčkem. I přesto, že nacházíme poháry v sídlech šlechticů a bohatých měšťanů, svým způsobem zlidověly. Stalo se tak díky kožní chorobě projevující se brunátností, uhrovitostí a trudovitostí tváře hlavně na nose a jeho okolí, způsobené nemírným pitím alkoholu, kterou dřívější medicína znala pod pojmem „loštická tvář“. Poprvé se tento výraz objevil v překladu Mattioliho herbáře z roku 1562. Lze jej nalézt už v indexu chorob, kde doslova stojí „Losstickou twář co goji“. V kapitole o Diwizne pak čteme: „woda z Kwitj vypálená a do Očj wpusstěná, slzawým Očjm spomáhá. Táž woda, přidadak nj málo Kaffru twář losstickou goji, kdyžby se nj často umýwal“.
Jak a z čeho?
Ve starší odborné literatuře se můžeme dočíst o používání tzv. vlčického neboli masnického slínu, který obohacen grafitem s pyritem sloužil jako hmota pro výrobu loštických pohárů. Moderní analytické postupy však hovoří zcela jinak. Základní plastická surovina sice odpovídala jílu s obsahem velmi jemného grafitu (5–8 %), nicméně se nejednalo o místní spraš, neboť ta se v teplotách potřebných pro vývin puchýřků již roztéká. Dle analýz jílů, nalezených při archeologickém výzkumu skládky hlíny v jedné z loštických hrnčíren, se zkoumaný materiál podobá terciérním ložiskům, která byla dobývána pro výrobu keramiky v Ždálovicích a později v Litovli. Tento materiál dokázal odolat teplotám nad 1200 °C bez tvarové deformace. Názor, že puchýřky na povrchu vznikají tepelným rozkladem sulfidů, které obsahuje svinovský grafit, byl vyvrácen experimentem. Repliku zhotovenou ze zkoumané hmoty pokryly puchýřky až po přidání zrnek granátu almandinu. Shodu vytavenin na originálech i replikách potvrzují výsledky optické i elektronové mikroskopie i výsledky studia mikrochemismu. Hnědočervený povrch vzniká jako důsledek použití železité engoby s přídavkem taviv. Předpokládané teploty výpalu se pohybovaly v rozmezí 1200–1250 °C. Při vyšších teplotách se puchýřky již příliš taví a vytvářejí kráterky. Keramika byla vytáčena na hrnčířském kruhu, avšak některé poháry bez oušek byly modelovány, o čemž svědčí stopy po nalepení vrstev na jejich vnitřní straně.
Strupatý povrch pohárů nemusí být z dnešního pohledu příliš vábný. Avšak pro pozdní středověk a raný novověk zřejmě představoval estetický ideál. Ideál, kterému stále ne úplně rozumíme. Tato zdánlivě nevzhledná keramika jistě nepodléhala nám tolik vzdáleným a mezi některými keramiky oblíbeným myšlenkám japonského zenového mysticizmu, přesto se však nelze ubránit pocitům jakési vzájemné souvztažnosti. Obzvlášť při pohledu na zlatem doplněné kusy, kde drahocenný lesklý kov tak silně kontrastuje s bradavičnatým povrchem, je podobnost s leštěnými pokličkami nádob mizuzashi či opravami ve stylu kintsugi velmi nápadná.
Použitá literatura:
Petroarcheologie keramiky v historické minulosti Moravy a Slezska, Miroslava Gregerová a kol., 2010
Za tajemstvím loštických hrnčířů, Adolf Lang, 2003
Chvála steředověké každodennosti, Zdeňka Měchurová, 2016
Wikipedia
Přihlaš se a vlož komentář...