PT: Josef David byl v podstatě v tom rodu první hrnčíř?
VD: Ano. Poté, co tento můj pradědeček obešel Evropu a 10 let dělal u těch Klausů, se vrátil domů a postavil v té rodné chalupě pec. Tehdy bývaly chalupy s doškovou střechou, takže ty vesnice, kde byli hrnčíři, hořely pořád. Postavil kasselskou pec a chtěl dělat keramiku – tvrdou kameninu, a tak tu místní hlínu smíchal s hlínou ze Zbraslavi – Jíloviště, která se používala v Radlicích a na Smíchově. Tam se dělala všude i kamenina průmyslová, kanalizační roury a podobně. Ale už tehdy se tam dělalo i nádobí.
Smíchal to tedy dohromady, vypálil první pec a moje babička ještě vyprávěla, jak z toho byli nešťastní, že dědečkovi se to všelijak pokroutilo, nesneslo to ten žár. Takže si mysleli, že to asi nepůjde. Ale nějaké to zboží, které bylo použitelné, se jim podařilo rozprodat. Pak přimíchali víc té ohnivzdorné hlíny a už to fungovalo. Tak to tehdy bylo, takový pokus omyl. Žádné pyrometry. Já dodnes používám jedině žároměrky, ale oni neměli ani žároměrky. V té době se pálilo na glazuru, vždy se dalo do průzoru něco se šlemovkou nebo s burelovou – višňovou glazurou, a když se začala lesknout, tak bylo vypáleno. Hotovo.
PT: Jak to bylo tehdy se zaměstnanci?
VD: Ta dílna fungovala v době pradědečka i dědečka zhruba s deseti, dvanácti zaměstnanci. Byl tam kočí u koní, štípač dříví a palič v jednom, čtyři pět kruhařů a někdo na glazování. Kromě toho chodili po dílnách různí lidé – tovaryši, nechali se zaměstnat na tři měsíce nebo na rok. Některý se tam oženil a zůstal, některý zase šel dál, a přinesli právě různé dekory odevšud.
Postupně už se nedalo uživit jenom tím užitkovým zbožím. Bylo to tak, že v peci byly dvě třetiny hrnců a možná jen třetina nebo čtvrtina dekorovaného zboží. Hnědý hrnec byl tehdy třeba za tři koruny a malovaný za čtyři padesát, takže ta hospodyně měla jasné rozhodnutí.
V době, kdy začalo být po první světové válce k dostání levné plechové nádobí, tak zájem dál upadal. Pak přišla v třicátých letech krize, a to šlo úplně všechno do háje. Museli se zbavit všech zaměstnanců, nechali si poslední dva kruhaře, a ti dva roky kopali skálu za barákem. A vykopali možná dvě stě kubíků břidlice a vytvořili prostor, do kterého se přistavělo desetimetrové křídlo, že se barák prodloužil.
No a když skončila krize a přišla druhá světová válka, tak to bylo hodně tristní. A když pak skončila válka, táta si říkal – tak konečně se to rozběhne a konečně bude všechno báječný. Nechal udělat plány na pětačtyřicetikubíkovou kasselku, a že se přistaví ubytování pro 20 zaměstnanců a že tam bude jednou dělat 30 lidí, možná 50. To všechno skončilo padesátým rokem.
Nechal prý tehdy koupit jeden a půl vagonu sádry a byl tam dva roky sádrař, který dělal nové formy na zatáčecí mašiny – na květináče. Když nastoupil nový komunistický ředitel, tak se rozhlédnul a řekl – květináče budou dělat fabriky – a tři náklaďáky nepoužitých forem šly do navážky. Táta řekl, že to je blbost, všichni zesinali, že to řekl před soudruhem ředitelem, a měl hodinovou výpověď. A bylo vymalováno.
PT: Ta kasselka, která byla v té dílně postavená první, byla někdy přestavovaná?
VD: No přestavovala se asi v padesátém pátém roce. Bylo to už v národní správě, ale někdo to rozhodl na vyšších místech, a ona byla už dost zničená. Ty kasselky tam byly dvě, jedna větší druhá menší. Ta malá se zbourala úplně, ta se rozsypala, a s tou větší, zhruba šestnáctikubíkovou, se rozhodlo, že se udělá nová.
Tehdy to bylo tak, že se kasselka dělala, aby se vešla. Aby nad ní bylo aspoň tři čtvrtě metru, aby se ten horký vzduch mohl odvětrat. Proto se stavěla asi půl metru pod podlahou. Byly tam tři schody dolů, nakládací vchod osmdesát na sto dvacet. Ten byl, jako u všech kasselek, zhruba ve třech čtvrtinách délky, za ním už se pec zužovala jako sopouch do komína. Až po vchod se nakládalo vždy malované zboží nebo hladké glazované a za to květináče. Pálilo se tak, aby vyšly šlemovky, kromě té davelské, která se dávala úplně dopředu.
Ta višňovka, to byla směs. Třetina davelské nebo štěchovické šlemovky, třetina úžické šlemovky a třetina průhledné glazury. Tím se stáhla teplota zhruba o 100 stupňů, takže se to lesklo od dvanácti set padesáti. Jim to stačilo, ani nevěděli, kolik vepředu je. Věděli, že když se proti vchodu vypálí višňovka na těch 1250, tak je ta davelská šlemovka vpředu akorát.
Mě to zajímalo, a i se o tom mluvilo. Říkalo se, tam vpředu bude víc, ale neřeklo se nikdy kolik. A když se ptali, na kolik pálíte, tak každý říkal na 1250. Když nám vrátili dílnu v restituci, tak mě to zajímalo, měli jsme tam krabice s žároměrkami. Všechny byly 5a, 6a, 7, 8, pár bylo 9, pár bylo 10 do 1300. No tak jsem pátral a objednal po pěti kusech až do 1620. A napráskal jsem je do celé pece, po půl metrech od sebe. Tak jsem zjistil, že u zazdívky, kam se dávaly ty žároměrky, cca těch třicet cm od zdi, aby na ně bylo vidět, tak tam je těch 1250, ale uprostřed pece je o 100 víc. Na katru nebo za katrem bylo 1400, 1420, jak kdy. Podle toho, jaké bylo dřevo.
PT: A vzadu u vstupu do komína?
VD: No do komína se to v té velké peci zužovalo, takže tam byly květináče. Když se tam dalo něco glazovaného, tak obyčejně glazura zůstala už drsná, obvykle to tedy bylo těch 1230.
A komín byl 13 a půl metru vysoký a byl ze šamotu až po škrticí plech, tři metry nad dno pece. A pak už byl z červených cihel. Ten původní komín tam byl, když nám to vrátili v restituci. V těch padesátých letech se dvakrát nebo třikrát ty tři metry od střechy nahoru přezdívaly. Byl poničený takovým způsobem, že mockrát během výpalu přestal najednou táhnout. Tak museli skončit, nechat celou pec vychladnout v půlce pálení, rozebrat, jít do toho sopouchu vevnitř v peci, a tam byly vypadané cihly, které to ucpaly. Ten komín byl původně 45 na 45 cm a já jsem ho pak boural. Bylo tam místo, kde byl kruh o průměru 80 cm místo té pětačtyřicítky, a tam byly už ohořelé stropní trámy. Byly tam cihly, které z té původní třicítky měly patnáct cm a stékala z nich glazura. Mám pár takových schovaných.
Tak jsem udělal komín celý znova. Ve stavebninách u nás stála tehdy šamotová cihla 14,50, v Horní Bříze 9 korun. Syn byl tehdy čerstvě po vyučení a měl spolužáka, který se vyučil u ČSAD automechanikem a jezdil s trambusem. Já vytelefonoval v Horní Bříze 16 palet šamotových cihel po devíti korunách, s dopravou vyšly na jedenáct. Za tři měsíce jsem pak komín zboural a postavil nový. Byl z pětadvacítek, takže profil už nebyl 45 na 45, ale 50 na 50, a od té doby přestaly problémy s docílením teploty.
Pokud jde o tu pec, jak jste se ptal, tu předělávali v padesátých letech. Zbourali tu starou, rozsypanou, kde byla ještě celá klenba jako podkova. Tehdy přijel někdo a řekl, že pec udělá Teplotechna Olomouc – a hotovo. Strýc ještě s vedoucím Podmolem ji tehdy chtěli ještě o 30 cm prohloubit, aby ten prostor nad pecí byl větší, aby to líp větralo. A protože tehdy nebyla šance mít zásobu dřeva na rok, dávalo se tam dřevo na další výpal. Přivezli ho syrové z pily a stříkala z něj voda, tak ho dávali na pec sušit po výpalu, aby měli příští výpal alespoň trochu suché dřevo. Taky se jim to kolikrát vznítilo.
Ale prostě tu pec chtěli prohloubit, tak vykopali v té skále dno, vykopali půl půdorysu a najednou někdo zvedl telefon a řekl, že Teplotechna přijede už příští týden. Výkop se musel zasypat a ihned začít stavět. Takže udělali tu pec zase tak, jak byla, a už nebyla těch 16 kubíků, ale jen 10,5. Já jsem jí pak zvětšil na 11 tím, že jsem odebral vrstvu cihel z podlahy. Jak se ta podlaha žárem bortila, řešilo se to tak, že se poškozená cihla vyndala a hodil se tam kýbl písku. Já jsem to vybral a udělal jsem novou podlahu zase ze šamotových cihel, takže jsem ji zvětšil na 11 kubíků.
PT: V těch padesátých letech to takhle bylo...
VD: A udělali ji tak, že narozdíl od té půlkulaté klenby má rovné stěny zhruba do 160 cm a uprostřed je asi 180 cm vysoká. Tam je – jako železniční vagon – nízká klenbička, která by se samozřejmě propadla, takže ze stran jsou podél kolejnice jako záklenkové břevno, stažené šrouby. To řešení byla asi jediná cesta, jak ji udělat, jinak by musela být zase půlkulatá.
Když bylo dobré suché dřevo, dobré počasí a přijatelně naložená pec, tak, pokud vím, se v té velké kasselce spálilo dvanáct, čtrnáct kubíků. Taky se stalo, že to nehořelo a že žároměrky padaly třeba víc než hodinu po sobě. Pálilo se místo dvaadvacet hodin osmadvacet, třicet.
To se stalo Vaškovi Dyntarovi. Když to bylo znárodněné, tak ho tam nechali a v jednu v noci mu došlo dřevo. Tak spálil poličky, košťata, všechno, ale stejně to nebylo nic platné. Druhý den, když přišli lidi do práce, pec zchladla o 200 stupňů. Muselo se navozit dříví a pálit znova. Představa, že začnete pálit a nemáte dřevo na místě, je mylná.
PT: A v té úplně původní kasselce se tedy pálilo měkkým dřevem?
VD: Ano. Tahle pec, ta kasselka, je s jedním topeništěm, které táhne celou tou pecí jeden oheň.
PT: A boční topeniště?
VD: Není tam žádné. Nic jako v Klikově, kde jsou ta malá topeníčka a dvě zepředu.
VK: A na konci ty proškrabávané šlemovky – to je ze kdy?
VD: To jsem dělal teď. Měl jsem po strýčkovi takový talíř s rybami, tak jsem si z nostalgie udělal stejný. A toho koně si pamatuji, že před pětačtyřiceti lety udělal strýček takový talíř. My jsme ho tenkrát dali manželčinu dědovi, protože měl povoznictví a o koních básnil. Dělal tehdy v penzi garážmistra v ČSAD. Nějakou náhodou, když jsem připravoval věci na výstavu před pěti lety, jsem našel rozkres obrázku na toho koně. To je přesně ten, co byl na tom starém talíři! Tak jsem si ho z nostalgie udělal. To jsem pálil asi před dvěma lety.
PT: A vy ještě prodáváte někde po trzích?
VD: Nikde. Já jsem osoba důchodová. Já už nemám živnosťák, nedělám nic. Já si jenom tak hraju pro radost a občas mi tam přijde nějaký známý nebo někdo, kdo ode mě něco měl.
Když dám dohromady těch dalších pět tisíc, tak si dojedu pro tři metráky hlíny a mám na půl roku zase z čeho dělat.
PT: Vidíte, hlína, teď mě ještě napadlo, že v té původní dílně jste musel mít zpracovnu.
VD: Byl tam kalolis, dva třecí bubny, veliká šnekovka. Měla dvacet centimetrů průměr ústí, šest a půl kilowaty motor, byla pět metrů dlouhá. Tu tam dali někdy v sedmdesátých letech, byla po restituci úplně na padrť.
Byl tam jeden dělník, co dělal hlínu. Dělal každý týden dvě várky hlíny, což bylo asi šest metráků. Lidi to tak průběžně stačili zpracovávat. Někdy, když ty šišky hlíny vozil z hlinárny, si je brali rovnou z kolečka, a někdy dali i některé zabalené do sklepa.
My, když jsme tam pak byli tři, dva se synem a jedna paní, co s námi dělala, jsme zjistili, že to takhle nejde, protože kdybych dělal jednu várku za dva měsíce, tak to v těch mašinách zkamení a nedostanete to ven.
Právě takhle nám to vraceli. Ještě když probíhalo to restituční řízení, tak pan ředitel nadnesl, že by byla škoda, aby ta dílna zanikla. Že oni mají odběratele v Krásné jizbě a tak různě a že jim to můžeme nechat provozovat dál. To ještě strýček žil. Ten na ně jen koukal a říkal, že nepotřebujeme, že víme, co budeme dělat.
Oni měli představu, že každý, komu se něco vrátí, vyvěsí zimmer frei a bude pronajímat Němcům pokoje a keramika že tak skončí. Dělali jsme tam od začátku po restituci tři. Strýček s námi ještě připravil zboží na první pec, pak se odebral do špitálu a už se nevrátil. Takže já jsem mu tam vozil ukazovat zboží a říkal jsem mu – budeme už pálit, už budou Vánoce. A on na to – počkejte ještě, já se možná vrátím za 14 dní. No prostě v únoru umřel. Bylo to zlý.
Tady tohle mi dal strýček, když mi bylo sedm, pamatuju se na to. Ta panna je v půlce dělená, jako dóza. V tom třetím kanýru je dělená.
VK: To je rozumné.
VD: To jsem objevil náhodou na inzerát. A když jsem mu řekl, o co jde, tak dodal, že má ještě takovou velikou pannu. A já říkám – jo! Tak jsem mu jí popsal, hned mi poslal fotku, a já na to – to je ona! On že ji neprodá, že se jim líbí a že si ji nechá doma. No a za tři nebo čtyři roky mi zavolal, že ruší sbírku a jestli jí nechci. Takže se mi ji konečně podařilo získat.
VK: A tady tyhle nádoby vlevo nahoře s těmi netradičními dekory?
VD: To strýček, když byl svobodný, byl zatížený na cestování. Každý rok v lednu si vyzvedl z Čedoku kalendář a zapsal se na zájezd. Japonsko bylo vždycky beznadějně vyprodané, ale pak se mu podařilo dostat se tam jako druhý nebo třetí náhradník, takže to je důvod, proč udělal takový trávový nebo bambusový dekor na asijské motivy.
VK: Muzeum už se bude zavírat. Tak moc a moc děkujeme za vaše vyprávění a příběh!
Rozhovor vedli: Václav Kugler a Petr Toms | Přepis: Helena Kodýmová | Jazyková korektura: Jarka Kolbeková
Přihlaš se a vlož komentář...