Cookies

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

V pořádku Více informací

Rozhovor s Václavem Davidem

Vyprávění o starém keramickém rodu

U příležitosti výstavy keramiky Davidových domluvil spolek Keramikum s Václavem Davidem komentovanou prohlídku. Rozhovor se proměnil v dlouhé a velmi zajímavé vyprávění o historii slavného keramického rodu Davidových. Přečtěte si jeho první část!

VK: Moc děkujeme, pane Davide, že jste sem za námi přišel. Co tentokrát vystavujete?

VD: Je to zkrátka to, co se dělalo. Nejstarší značenou věcí, co mám, je tenhle džbáneček. Ten jsem získal nějak před výstavou ke sto padesáti letům štěchovické keramiky před pěti lety. Značený je 1907, ale můžou tam být věci mnohem starší, to člověk neví, že. Většinou se to neznačilo. A většina toho zboží vůbec nebyla značená, ale já poznám, když je to typicky od nás. Jasně, je pak spousta věcí, které mohly být od někoho, kdo k nám přišel třeba na dva měsíce dělat.

Našly se fotky u Martina Hadravy, na kterých je vidět, že u nich v Klikově dělal náš zaměstnanec. Martin pak v dokumentech vypátral, že údajně ti klikovští hrnčíři stávkovali za větší peníze a že tam od nás povolali některé zaměstnance, aby tam působili jako stávkokazové. 

Jedny z nejstarších džbánků ve sbírce Václava Davida
Jedny z nejstarších džbánků ve sbírce Václava Davida
Autor: Petr Toms

VK: Tak to je zajímavá historie. A tady na výstavě jsou věci z vašich sbírek?

VD: Tohle je něco z těch mých dalších věcí, které se dělaly prakticky od založení dílny. Od roku 1864.

PT: Takže tohle všechno jsou už tedy věci z kasselky? (velká pec ve štěchovické fabrice) 

VD: Všechno je z kasselky, tam žádná jiná pec nikdy nebyla.

PT: Já jsem tomu rozuměl tak, že ta historie začala vlastně s hrnčinou.

VD: V roce 1864, kdy ta dílna vznikla, nebyl porcelán k mání. Byl drahej, to bylo pro šlechtu a pro bohaté lidi. A v té měkké hrnčině se nedalo moc vařit, to bylo takové jednorázové zboží na pár použití. Ta kamenina byla vlastně první, která byla dlouhodoběji použitelná. Tak došlo k tomu, že se snažili mít bílé zboží, takže se to všechno engobovalo kaolinem. Dělalo se kaolínové nástřepí, na které se malovalo, a pak průhledná glazura – na jeden zátah, na jeden výpal, do pece. Vše bez přežahu. 

PT: A vy jste byli teda ve Štěchovicích první, kteří dělali kameninu?

VD: Ano. Táta se tím kdysi zabýval a pátral v různých dokumentech. Střídalo se to, ale bylo taky zaznamenáno, že v určitých letech tam bylo i 16 hrnčířů. Všichni neměli svoji pec, chodili třeba pálit k těm druhým, nebo přes léto dělali na poli, přes zimu si sedli za kruh, prostě jak to život přinášel. Někdy byli třeba jenom dva. Evidentně třeba támhleten prostřední džbáneček, a ještě mám asi tři podobné, maloval zase někdo, kdo měl v ruce ty moravské dekory, slovácké, z té fajánsové keramiky. Rozdíl je akorát těch 300 stupňů výpalu navíc.

Barevnější malovaná keramika s moravskými vlivy.
Barevnější malovaná keramika s moravskými vlivy.
Autor: Petr Toms

PT: A tyhle všechny světlé věci byli pálené v pouzdrech?

VD: No většinou jo. Tenhle džbánek zrovna ne, evidentně byl rovnou v ohni. Ale většinou měli plnou pec, pouzdra neměli. Pálily se furt zeláky, hrnce na vaření a pečení, čili toho byla plná pec. Do každého hrnce přišla prostě trojnožka, na ní džbánek a druhej hrnec, zaklopit, hotovo. Takže toho měli bez problémů plnou pec. Proto je to taky většinou takhle čisté. I když, co já mám zkušenosti, i na věcech, které se pálí dneska, ta průhledná glazura chytá ten popel výjimečně. Pokud jde o šlemovky, tak tam se to samozřejmě nabalí a je tam toho popela spousta. 

Když jsem musel definitivně opustit tu starou dílnu a stěhoval jsem to k sobě do baráku, tak jsem dva roky přemýšlel, jakou pec vlastně postavit. A byl jsem se podívat na různých místech, např. u Petra Nováka v Choceradech. Pálil 1300 úplně bez komínu. No prostě – dá se ledacos. A nakonec jsem dospěl k tomu, jak jsem na to ty dva roky čekal, že už nemám zapotřebí vůbec přemýšlet o ekonomice provozu, protože jsem mezitím dospěl do důchodu. Myslel jsem si, že žádnej nikdy mít nebudu, že umřu v dílně v práci.

VK: A ono to nevyšlo.

VD: Semlelo se to tak, že jsem šel do předčasného důchodu, a od té doby mě přestalo zajímat, jestli to vydělává nebo ne. Dneska potřebuju udržet každej rok těch deset dvanáct tisíc, abych měl za co koupit hlínu. Do třiceti tisíc se nemusí danit, takže jsem svobodný člověk, dělám si pro radost, a co mě baví. A mezi tím samozřejmě dělám na zahradě a pomáhám synovi opravovat chalupu.

PT: A není žádný pokračovatel?

VD: No tak syn je vyučenej. Se mnou tam dělal dlouhá léta. A teď mám vnuka, ten v šesti letech poprvé sedl za kruh a už něco začal, ale dneska ti mladí nemají čas, že. Už mu je jedenáct a od té doby byl za kruhem asi pětkrát. Ale je to prostě tak, jak se říká, co se jednou zaseje, tak se může chytit.

Výpal dřevem provází Davidovy už 150 let
Výpal dřevem provází Davidovy už 150 let
Autor: Petr Toms

VK: Je to tak. Můj táta s bráchou odešli z hospodářství a já dnes zase pěstuji brambory. Někudy to nakonec stejně prosákne.

VD: Tak já jsem to měl taky tak. Já jsem v té dílně, v té staré, byl až do vojny. Pak, když jsem šel na vojnu, se naši museli definitivně odstěhovat. Mezitím měli rozestavěný barák a oba dva byli nemocní. Bylo to těžký, protože v té dílně, když to znárodnili, nemohl být majitel vedoucím. Takže to bylo takový komplikovaný, že jo. V padesátém roce na dílnu uvalili národní správu, protože to bylo do padesáti zaměstnanců. Ta národní správa se chovala, jako když je to jejich. Jediný rozdíl byl, že zaplatili roční nájem 3 600, a naši pak museli zaplatit čtyři a půl tisíce pojistku. A když spadla cihla z komína, tak hned – oprav komín, jsi majitel. 

Jindy třeba přišli do bytu, všechno prohlídli a v kredenci našli šroubovák. To byl výrobní prostředek, tak ho zabavili. Jedinej světlej bod byl, že v té obci naši neměli žádné nepřátele, a tak se i ti místní komunisti chovali jakž takž slušně. Takže tam naši zůstali. 

Bylo to tak, že od toho padesátého všechno fungovalo v jejich režii až do padesátého devátého, než to definitivně jednou stránkou, jedním papírem, znárodnili.

Proběhlo asi deset inventur, ve kterých bylo vždycky napsáno – suroviny v celkové výši prvorepublikových jeden a půl milionu, patnáct nebo kolik vagonů surovin, ze kterých se doporučuje odkoupit ty, které používáme, a zbytek je nezajímal. Až se to spotřebovalo, tak jednou stránkou oznámili, že všechny nemovitosti napsané na jméno bratři Davidové jsou státu. Hotovo. A od té doby jsme tam platili nájem my, v tom našem bytě. 

No, a to bylo do devětašedesátého roku. Potom tam byl vedoucím deset let sochař Podmol, který později učil v Bechyni ve škole. S tím jsme vycházeli moc dobře, to byl velice slušnej člověk. Pak ale přišel vedoucí, který tu platil v obecním bytě nájem a chtěl pořád ten náš byt jako služební. 

Už v tom padesátém devátém, když to znárodnili všechno, tak jeden známej notář poradil rodičům, že je to protizákonný, protože v zákoně je výslovně napsáno, že se znárodňují jen výrobní prostředky, takže proč zahrada, proč byt a tak dále? Ale řekl rovnou, nesnažte se proti tomu nějak protestovat, protože v ten okamžik jste vystěhovaní do pohraničí. Takže napsali takovej srdcervoucí dopis, že vlastně byli k republice vždycky loajální a že ani za války prostě neměli žádné problémy, a protože tímto znárodněním přišli o byt (který byl nad tou dílnou), tak tedy žádají o oddělení části pozemku za účelem stavby rodinného domku. 

Na to oni vzali celej ten list vlastnictví a nechali zaměřit od té dílny na všechny strany padesát metrů, aby měli rezervy, a všechno to ostatní vrátili zase na jejich list vlastnictví. Pak hned museli požádat o stavební povolení, bylo jim tehdy už pětapadesát nebo kolik. A stavět barák v padesátým devátým roce, když nemáte ani korunu – a tehdy se muselo prokázat, kolik máte materiálu, peněz, což, jak bylo řečeno, měla být třetina rozpočtu. To bylo prakticky nemyslitelný. Měli nějaké staré cihly, tak se tam napsalo, že máme 30 tisíc cihel. No a pak, když se ten barák lepil dohromady a když už to trvalo osm let, tak se zase dožadovali toho, abychom ten byt konečně vyklidili. 

Takže to skončilo tak, že když jsem přišel z vojny, tak jsem se oženil a byl jsem první, kdo v tom baráku, ještě ne úplně hotovým, bydlel. Ještě nebyly na zemi parkety a tak dále. V sedmdesátém druhém roce chtělo zdejší Jílovské muzeum a Středočeské muzeum v Roztokách po strejčkovi, aby jim udělal kolekci běžného nádobí, co se dělalo. Ty kastrůlky, džbánky, bábovkové formy a tak. Takže jim tu kolekci udělal a zároveň se dal do sepisování seznamu zboží, co se kdy dělalo, v jakých velikostech a barvách. 

No a v osmdesátém přijeli z muzea z Roztok a ze sbírky, kterou jsme měli v podkroví fabriky, když se musel barák vystěhovat, si vybrali, co chtěli. Sbírka to byla taková, jako to dělá každej, jako to dělám já. Přes polovinu sbírky byly věci od kolegů, od známých, nebo když se s někým potkali na trhu. Svoje věci jsme tam dávali, jen když byly neprodejné. Třeba prasklá váza. Takže oni si vybrali právě tu kolekci, která je z naší výroby, a ta je v těch Roztokách dodnes a je docela veliká.

Tradiční květinové dekory ze sbírek Václava Davida
Tradiční květinové dekory ze sbírek Václava Davida
Autor: Petr Toms

VK: A tam je to k vidění běžně?

VD: Není, je to v depozitáři na půdě. Když bylo 140. výročí dílny, tak byl roztocký zámek až po strop přízemku ve vodě. Měli v suterénu a v tom přízemku grafické listy, fotografie, vše se vozilo mrazit a čistit, a keramika byla na půdě. 

A mezi tou keramikou, těmi regály, seděly úřednice po šesti, a když jsem se zeptal, jestli mi můžou z té sbírky půjčit něco na tu výstavu, tak mi ta paní řekla: „Pane David, budete první, komu něco půjčíme, protože jsme řekli, že nikomu nedáme z depozitáře nic, dokud nám nedaj prachy na rekonstrukci“. 

Když jsem měl teď 150. výročí, tak byla rekonstrukce konečně hotová. Takže mi to půjčili podruhé, zase podobnou kolekci. 

Jak tedy říkám, tohle byl začátek. To kaolinové nástřepí se dělalo prakticky až do druhé světové války, a to na většině věcí. Od padesátých let už se začalo dělat rovnou na hlínu, takže je vidět, jak ta hlína, která není samozřejmě bílá a ještě se zredukuje, má zbarvení do šeda. 

Když bych tu samou hlínu dal do elektriky, tak je nažloutlá, ošklivá, a to se mi nelíbí. Takže když jsem ty dva roky přemýšlel o tom, jakou pec vlastně postavím, hledal jsem zároveň něco, co by bylo přijatelné i v elektrice. Až pak mi poradil Marek Diaz z Krumlova a Besednice hlínu VM od Srdínka. Z ní je prakticky tohle všechno. Ta vychází téměř stejně v elektrice i v kasselce. Z kasselky je samozřejmě maličko šedivější. Třeba tamten sádlák, který byl dvakrát v peci, protože na něm někde olezla glazura, takže je ještě zredukovanější. Ty věci z elektriky alespoň nejsou nažloutlé. Je to přijatelné, blíží se to dokonce tomu, co se tu snažili kdysi dělat. A nástřepí není potřeba, protože mám tu hlínu čistou tak, že zůstane bílá i bez toho.

VK: A vy jste hlínu získávali kde?

VD: Ve Štěchovicích, všude v okolí. V Davli, Štěchovicích, ve Slapech a v Jílovém, tady všude byly cihelny. Z té cihlářské hlíny se dělala měkota. Na tisíc stupňů je z toho červená cihla, na 1360 je z toho glazura.

VK: Šlemovka.

VD: Támhleta váza, tenhle hrnec, kastrol, ty hnědé věci, to je všechno šlemovka. Ve Štěchovicích, v Davli to je cihlářská hlína. A musí vydržet těch 1420, aby člověk nemusel dělat čtyři druhy. Prostě do celé pece stejná hlína.

Proškrabávaná šlemovka
Proškrabávaná šlemovka
Autor: Petr Toms

VK: A kamenina se tu vzala nakonec odkud?

VD: Pradědeček ve 13 letech osiřel a jeho poručník ho dal do učení do místní hrnčířské dílny, asi kilometr od Štěchovic. Byl to předchůdce Šimůnka. Jeden z Šimůnků pak v Klínci založil dílnu. U Šimůnků se vyučil hrnčířem, po vyučení šel na zkušenou do světa a za tři roky obešel skoro půl Evropy. A samozřejmě v Bavorsku i jinde viděl kameninu, takže se rozhodl rovnou, že chce dělat kameninu. 

Vrátil se někdy kolem roku 1853 nebo 1854 a sháněl dílnu. To bylo v Břevnově u Klausů. Tam byly dvě dílny, jedna byla nahoře na Bělohorské a druhá dole, jak je dnes kolej Kajetánka. Tam byl statek, kde byla ta hrnčírna, vedle ní bylo řeznictví a měli tam hospodu. Všechno to bylo spojené. V té dílně nahoře na Bělohorské pracoval 10 let. No a tehdy samozřejmě nebyla silnice podél Vltavy, takže se jednou za 14 dní vypravil pěšky domů přes Klínec, což mu zabralo celý den. 

Když se dnes někoho ze Štěchovic na Klínec zeptáte, tak půlka lidí neví, kde Klínec leží, a on je přitom od nás 7 kilometrů vzdušnou čarou. 

PT: No a tyhle modré dekory, v podstatě se dá říct klasické, tak ty mají nějakou historickou předlohu? 

VD: Ne, ty vycházely z toho, co se každému líbilo. Některé kusy jsem přivezl od Neveklova někdy před čtyřmi lety. Koukal jsem na ten inzerát několikrát a říkal jsem si, že to je stoprocentně od nás. Až když jsem tam přijel, byla vzadu na fotce vidět šmouha. Napadlo mě, že by to mohlo být razítko. Otočím ho a samozřejmě tam bylo naše razítko. Muselo to být z 30. let, před druhou světovou válkou. Ten styl je spíš moravský, ale s našimi kytkami.

PT: Ten dekor, který děláte dnes, děláte jak dlouho?

VD: To se dělalo průběžně od začátku. Já bohužel zrovna ten džbánek nemám, ale na Špálových obrazech jich je hodně. Jeden z těch džbánků byl malovaný ve stylu, kdy vlastně omalovávali ten zlom a vršek toho břicha, aby bylo shora vidět ten dekor. To vše bylo malované na ten kaolín, aby to bylo bílé. Když ale chtěli udělat něco barevného, tak se nerozpakovali použít cokoli, co bylo k dispozici na vysoký žár. Železo, chrom, kobalt a burel, nic víc. Dali si práci i s hledáním co možná nejoranžovějšího železa, takže leckterý džbánek už připomíná vysloveně ty pětibarevné moravské věci. Ale je to pálené taky v kasselce.

PT: No a co další předměty? Já třeba mám od vás ze Štěchovic valchu.

VD: Vyrábělo se to, co tehdy lidi potřebovali. Pradědeček měl dílnu do roku 1905 a umřel v roce 1915, pak už jí měl děda. Ten ji měl na sebe psanou až do 2. světové války. Táta se vyučil obchodním příručím a dělal u velkých firem, u Meinla, Van Houten kakao a podobně, takže vydělával hodně peněz. A když se schylovalo ke konci druhé světové války, chtěl děda dílnu předat. Nejdřív ji převzal strejček a otec tam měl být s ním. Táta po druhé světové válce přesvědčil dědu, že koně žerou každej den a že se koupí auto, aby jezdilo jenom tehdy, když je potřeba, když se veze vypálená pec na trh. Tak koupili náklaďák. Waltera, výprodej – to byl armádní auťák, třítuna, no a koně se prodali. 

A děda taky říkával, musíme dělat valchy. A táta na to, abys tím šel do háje, že se to kroutí v peci, praská to a že lidi už mají pračky. Po první světové válce nastal takový rozmach, že kamenina přestala být nutností. Z toho vznikla krize třicátých let. Začalo být dostupné plechové smaltované zboží i porcelán. A levné. Před tím byly jen litinové železňáky, a ty byly drahé. Kamenina na vaření už nebyla nezbytná. 

Táta říkal – valchy budeme radši nakupovat v Horní Bříze. Měl obchodní zkušenosti a dokázal tyhle věci obstarat, aby je nemuseli dělat. Já jsem měl valchy asi tři a už jich mám asi šest. A je zajímavé, jak každý tehdejší majitel dílny tam měl svůj nápis. Mám jednu po pradědečkovi s nápisem Josef David a jednu s nápisem František David, ale to nebyl můj strejček, ale strejček mého otce, nejstarší bratr mého dědy. Dědu nakonec přesvědčili, že tyhle věci se budou kupovat. Tehdy se dělaly všechny tyhle problematické věci – třeba formy na beránky. Dneska ručně udělat beránka je šílené. Dědeček to všechno dělal ručně. 

Pradědův nejstarší syn byl František David a ten měl velkou hrnčířskou dílnu asi dvě stě metrů od nás. A pak byl starostou a zakladatelem spolku Vltavan. Jeho manželka a dcera byly ale dost marnivé, nechávaly se vozit kočárem do Prahy na plesy a do divadla, takže postupně všechny prachy rozfofrovaly a on o to všechno přišel. Tenhle pradědeček nakonec předával dílnu tomu nejmladšímu synovi, což byl můj děda, který tak dílnu převzal.

Rozhovor jsme museli dokončit před muzeem, mezi tím stihli zavřít
Rozhovor jsme museli dokončit před muzeem, mezi tím stihli zavřít
Autor: Petr Toms

Dokončení rozhovoru vám přineseme v jednom z dalších článků.

Rozhovor vedli: Václav Kugler a Petr Toms | Přepis: Helena Kodýmová | Jazyková korektura: Jarka Kolbeková

Autor: Václav Kugler | Redaktor: Václav Kugler | Technická korekce: Petr Toms | Jazyková korekce: Jarka Kolbeková | Materiály: Václav Kugler
Diskuze