Vize, inspirace, nápady a domněnky
Mé první úvahy a přípravy na stavbu velké pece na dřevo začínají v roce 2006. V té době mám v portfoliu již řadu menších dřevopecí různých konstrukcí. Keramika vyplňuje veškerý můj čas. Výroba je tak intenzivní, že občas pálím svůj třísetlitrový phoenix i pětkrát do týdne. Kromě objemu mi u pece schází i zřetelnější otisky ohně. Do jisté míry by to bylo možné dohnat delšími výpaly, ale představa vícedenních výpalů těch několika nádob, co se do pece vejdou, je žalostná. Nastává tedy čas postavit větší pec.
Sním. Přemýšlím. Několik let s různou intenzitou studuji všemožné konstrukce pecí a postupně dávám dohromady informace. Volba padá na anagamu. Toto zařízení se zhruba od 5. století používá v Japonsku a název se překládá jako jeskyní pec. Během patnácti set let doznala konstrukce mnohá vylepšení. Oproti původní variantě získala rošt, boční topeníčka a komín. Ovšem nejzajímavější a nejdobrodružnější mi přijde ten původní minimalistický tvar, který si lze představit jako hřbet velryby nad vodní hladinou. Jsem romantik. Navzdory mnoha nevýhodám se rozhoduji ignorovat půldruhého tisíciletí vývoje. Odvahu mi dodává přístup japonského hrnčíře Gase Kimishimy. Jeho Moby–Dick mi naprosto učaruje – nemá rošt, ani boční topeníčka.
Oproti Gasově anagamě chci tu svou zakopat ze 2/3 pod zem. Zlepší se tak statika a tepelně izolační vlastnosti stavby. Ovšem největší rozdíl je v zemní vlhkosti, která během výpalu prostupuje stěnou do pece a podporuje působení alkalických par ve spalinách. Vzhledem k zamýšlenému nakládání na pláty mi přijde výhodné postavit pec v třicetiprocentním sklonu. Díky tomu budou spaliny neustále směřovat směrem k nakloněné podlaze a snáz se dopálí i spodní partie slože. Podle instrukcí v knize mistra Furutani Michia dávají široké nízké anagamy více popela než ty uzší a vysoké. Zajímají mě méně popelnaté, skromější výpaly, proto volím úzkou variantu.
Vnitřní rozměry se ustálily na délce 6 m, šířce 1,6 m a výšce 1,8 m (v nejvyšším bodě). Součástí pece bude vyrovnávací komora o půdorysu 0,75x0,75 m a výšce cca 1 m. Světlost komína vychází na 0,3x0,3 m a konečnou výšku určím až po prvních výpalech.
Běžná anagama se nemůže pyšnit přílišnou efektivitou. Přemýšlím tedy nad možnostmi lepšího využití tepla ve spalinách. Marc Feller v návrzích svých pecí vyšel z průmyslových aplikací a zkonstruoval pec se zpětným využitím odpadního tepla, čímž usiloval o snížení komínové ztráty. Dříve než takový systém použiji ve velké peci, je třeba jej vyzkoušet. Proto nejprve stavím v Kohoutově malou pec s tepelným výměníkem v komíně. Výměník sice funguje a spalovací vzduch předehřívá na 700 °C, ale za cenu poměrně komplikované a necitlivé regulace, což je v rozporu s prvotní minimalistickou vizí. Tak uvidíme. Ještě nemám ani cihlu.
Příprava
Představa o budoucí peci se už pomalu usazuje, uzrává. Je na čase pustit se do hmotnějších příprav. Musím nachystat velkou spoustu věcí.
Materiály
Nejdůležitější položkou mezi materiály jsou cihly. Vzhledem ke své ekonomické situaci sháním stavivo z druhé ruky. Nabídka není příliš velká. Nejjistější bude opatřit cihly vlastnoruční demolicí vysloužilých průmyslových agregátů. Pouštím se tedy do bourání dvou sklářských pecí a jedné tunelové pece na výpal porcelánu. Každou vybouranou cihlu čistím od malty a získávám asi 50 europalet šamotových normálek, klínů, vazáků, desek, plátků a dalších tvarů. Dohromady tři plné kamiony. Vše je třeba roztřídit podle jakostí a na pár let uložit. Tedy kromě 8 palet dinasu, kterými jsem ve své nevzdělanosti zavezl stodolu. V periodicky pracujících pecí není k ničemu a půjde do cesty.
Kromě staviva nabírám i nesmírně cenné zkušenosti z pecařského řemesla. Demontáže pecí jsou neocenitelným zdrojem informací stejně jako jejich budování.
Jenom cihly nestačí. Objednávám několik palet žáruvzdorné malty, jílů a lupku.
Přístřešek a zemní práce
Stavbě přístřešku předchází plánování, rýsování a tolik nenáviděné běhání po úřadech. No, co se dá dělat. Půl roku uběhne jako voda a povolení je na světě.
Konečně přijíždí bagřík a pouští se do hloubení základů pro stodůlku i samotnou pec. Je třeba kutat s kromobyčejnou opatrností, protože na místě už jedna pec stojí a bylo by škoda zavadit lžící.
Další stavbu už zvládnu svépomocí. Betonářské práce pro mě znamenají důležitý obrat. Sen se začíná zhmotňovat.
Největší radost mi přináší práce se dřevem. S ohledem k okolním historickým budovám se uchyluji k tradičním tesařským spojům. Nejpracnější je výroba čepů a dlabů v třicet let starých dubových stojinách. Ruce bolí, ale práce s pilou a dlátem mě těší. Na stavbě jsem sám, takže manipulace s trámy stojí hodně sil a času. S krytinou mi už pomáhá rodina, jde to jako po drátkách.
Palivo
Na několik dalších týdnů se mi stává družkou motorová pila. Tchán je dřevař, takže jeho rady nasávám jako houba. Ještě než se pustím do stavby pece, vyrážím na probírky do místních lesů. K domu svážím asi 100 metrů paliva. Vzhůru do štípání! Pořizuji kuželovou štípačku. Investice nebyla marná. Produktivita práce prudce stoupá. Předpokládám, že pec bez roštu a popelníku bude náročnější na velikost polínek, tak je raději dělám trošku jemnější. Musím dřevo dobře uložit, aby bylo na výpal co nejsušší.
Pálící pomůcky
Těžko dokážu odhadnout, kolik pec pojme plátů a stojek. Postupně dávám dohromady dvě palety karborundových plátů a půl palety desek z kordieritu. Připravuji asi 600 distančních sloupků z nejjakostnějšího tvrdého šamotu značky AS. To by mělo stačit. Všechny stojky i pláty dostávají vrstvičku nátěru. S tím už mi naštěstí pomáhají přátelé, kteří přijedou i na výpal. Díky za to.
Další přípravné práce
To nejdůležitější z příprav je už sice hotovo, ale s provozem pece souvisí spousty dalších detailů. Vnitřní prostor odhaduji asi na 6000 litrů. Bývá dobré mít třeba o 1/3 víc přežahu, aby bylo z čeho při plnění pece vybírat. Těch 9000 litrů nádobí zabere spousty prostoru. Nechávám tedy vyrobit dva ocelové pojízdné regály na přežah. Ve volném čase se pouštím opět do práce se dřevem a tvořím 14 koz na glazované a vypálené zboží.
Stavba
Tak, máme rok 2014. Teď už zbývá jenom postavit pec.
Základ
Začínám položením těžkých šamotových bloků, které utvoří základový fundament ve sklonu 30 %. Dál pokračuji už s vodorovnou ložnou spárou normálkami jakosti STVI s použitím žáruvzdorné malty M40-(0,7) od firmy P-D Refractories.
Bednění
Od místa, kde se stěna začíná naklánět do klenby, pokračuji zděním na dřevěné bednění. Genialita původních anagam tkví v samosvornosti tělesa pece. Na vysvětlenou je třeba předeslat, že pece z tvrdého šamotu poměrně hodně pracují. Při teplotě 1300 °C se 1 m zdiva prodlouží cca o 10 mm. Šestimetrová pec se tedy prodlouží o 60 mm. Tyto pohyby a jimi vyvozené síly je třeba nějakým způsobem zachytit.
Moderní konstrukce jsou staženy svařovaným rámem z ocelových nosníků a táhel. Bez něj by se stavba velmi rychle rozpadla. Těchto ocelových prvků se používá u všech pecí s rovnými a svislými stěnami.
Staré anagamy, jak jsem psal na začátku, mají tvar blízký velrybímu hřbetu nebo položené kapce vody. Díky tomu je každá plocha pece zakřivená. Když bychom takovou pec příčně rozřízli, uvidíme křivku zvanou řetězovka. Její tvar je podobný parabole. Klenba postavená ve tvaru řetězovky je samonosná a pokud je dostatečně úzká, nevyžaduje vnější podporu v záklence (v nejnižším a zároveň nejširším bodě klenby). V podélném řezu je tvar pece také zakřivený, tím získá pec samosvornost i v kolmém směru. Navíc základová spára není vodorovná, jak bývá zvykem, nýbrž stoupá směrem ke komínu o 30 %. Díky pevné opoře v nejnižším místě se ohřátá pec tlačí proti svahu, což brání otevírání styčných spár a pec zůstává ve všech fázích výpalu, a hlavně během chlazení dokonale těsná. Těsnost ložných spár zajišťuje váha zdiva a okolní zeminy. Nadzemní část je zatížená volně loženými cihlami.
Bednění tohoto důmyslného tvaru svazují ortodoxní japonští pecaři ze štípaného bambusu a tvarují pomocí šňůr uvázaných ke kolíkům zatlučeným do země. Dnes stavitelé častěji používají konstrukci z dřevěných žeber pobitou latěmi ne nepodobnou obrácenému trupu lodě. Vydávám se moderní cestou.
Vyzdívání
Samotné vyzdívání na bednění je už celkem rutinní činnost. Tedy až do okamžiku zavírání klenby. Každý klenák vyžaduje úpravu tvaru tak, aby přesně zapadl do nepravidelného prostoru. V klenbě používám pravoúhlé normálky (C25), a proto se spáry směrem k vnějšímu líci rozevírají. Do spár zatloukám šamotové klínky, i když by jistě stačily jen úlomky cihel a plátů. Spáry na vnitřním líci udržuji do 2 mm. Hlavní komora polyká asi 2000 cihel.
Vyrovnávací komora (sutema) v zadní části pece měla být původně prošpikovaná výměníkem pro předehřev spalovacího vzduchu, ale pravděpodobně ideu opustím. Ať tak či tak, komora je jen provizorně nasucho poskládaná. Po získání prvních zkušeností s ovládáním pece, vyzdím sutemu a komín napevno. Podobně budu postupovat i s plánovanou 25 cm silnou mazanicovou omítkou. Zhotovím ji až po pár výpalech, to už bude stavba usazená a omítka tolik nepopraská.
Hotovou pec zasypávám hlínou a svrchu zatěžuji klenbu cihlami. Opatrně ruším bednění, zbytek odstraňuji spálením. Stavbu obezřetně pozoruji. Paráda, pec stojí!
V touze po autenticitě a jednoduchosti zavrhuji zhotovení podlahy z cihel. Uchyluji se k tradičnímu řešení – ke 20 cm slévárenského křemičitého písku. Sklon 30 % je pro anagamu hraniční, tak doufám, že se nebude písek sesypávat dolů a během výpalu neohrozí statiku už tak poměrně vysoké a nestabilní slože.
V dalším pokračování se dozvíte, jak probíhal první výpal a hlavně, jak to celé dopadlo.
Přihlaš se a vlož komentář...