Cookies

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

V pořádku Více informací

Odstíny černé keramiky I

Posledních dvanáct měsíců, díky podpoře mého projektu od FPU (Fondu na podporu umenia), jsem měla možnost věnovat se tématu zakuřované keramiky. V rámci realizace projektu jsem vyrobila keramiku a postavila tradiční hrnčířskou pec na její výpal. Napíši vám o této roční práci, povyprávím o nabytých praktických zkušenostech, ať už s tvorbou keramiky, stavbou pece nebo výpalem. Tak tedy začnu...

Bylo to dávno, když mi kamarád, který pomáhal při vykopávkách, donesl malou, černou, očividně starou nádobku. Prý zakuřovanou. Pro mě nesmírně vzácný dar, který se však zanedlouho rozbil. Ve snaze nádobku slepit, jsem zkoumala střepy, zkoušejíc, který kus kam patří. Při pohledu zblízka jsem si na vnitřní straně všimla několika otisků prstů člověka, který nádobku kdysi vytvořil. Dlouho jsem o něm přemýšlela, o člověku, který z dávnověku prostřednictvím svého díla promlouvá. Je to cosi, co nesmírně sbližuje, toho člověka z pradávna s přítomností a s námi.

První část:

Nač je nám zakuřovaná keramika

Navrhnout novou užitnou nádobu představuje pro keramika komplexní problém. Je nutné skloubit užitkovost s estetikou, navrhnout funkční tvar, zvolit si vhodný materiál, technologii, podřídit se svým možnostem a schopnostem...

Zakuřovaná keramika není funkční, alespoň ne ve smyslu dnešních představ o nádobí. Neposlouží nám jako hrnek na ranní kávu, váza plná vody zanechá nepříjemné důsledky na nábytku, zapomeňme na obědovou soupravu sametové černé barvy. Tak přece... proč, nač? Kvůli čemu a komu? Odpovědi na této otázky hledám a možná i nacházím už delší čas.

Pojďme se nejdříve podívat, jak vlastně taková zakuřovaná keramika vypadá. Beru si do rukou oblou misku, její povrch je sametový, místy až lesklý, barva hluboká, černá, občas měkce se prolínající do temné tmavě hnědé. Dno nádoby se jen nejasně rýsuje v pološeru, připomíná jeskyní vchod, ten moment, kdy poslední paprsky světla ještě pronikají do jeskyně, ale my se už díváme do nekonečné tmy. Celá nádoba, její oblé linie, je mi přirozené blízká, je z ní cítit působení ohně, rozněcuje nepřetržité vzpomínky na cosi pradávné... Toto hledáme celý život, občas i nacházíme. Harmonii. Souzníme s tím, co vidíme.

Linie
Linie
Autor: Richard Thér
Zdroj: Archiv autora

Na zakuřované keramice není glazura. Její měkkost souvisí s materiálem, nejen tvarem. Je pórovitá, propouští tekutiny. Těžko se čistí. Ne, nechceme ji používat v kuchyni. Už v ní nenosíme vodu k práci na poli, do lesa, nenecháme se přesvědčit její vlastností uchovat vodu studenou. Plastová láhev je lehčí a nerozbitná. Nefunkční keramické nádoby jako ozdoby v bytě... nepotřebujeme. Tak co s ní? Chvíli strpení prosím, dostaneme se k tomu později.

Druhá část:

Krátká historie zakuřované keramiky

V muzeích najdeme tisíce vzorků střepů pocházejících z nejstarších dob, jejichž základní zabarvení je tmavě šedé nebo černé a na sobě nesou viditelné stopy po leštění hladkým nástrojem.

Techniku zakuřování znali lidé od samého počátku práce s hlínou a bez přerušení protíná všechna období až do současnosti.

Důkladně vyleštěné, většinou šedé a černé nádoby pocházejí už z rukou prvních zemědělců. Bez ohlédnutí míjejí objev bronzu. Nakrátko se zabydlují na kruzích keltských hrnčířů. 

Zakuřovaný pohár
Zakuřovaný pohár
Hnedočerná leštěná nádoba pocházející z let 500–300 př.n.l.
Zdroj: The British Museum
Dostupné z: https://www.britishmuseum.org/collection/object/H_ML-2622

Koncem středověku se černá keramika výrazně objevuje ve většině středisek střední a východní Evropy. Celá staletí ji vyráběli hrnčířští mistři například v okolí Michalovců, Pozdišovců, ale také v obcích Šaštín, Šivetice a Komárno, méně v jiných centrech hrnčířství. V Komárnu dokonce měli „černí hrnčíři“ od roku 1718 svůj vlastní cech. V Šaštíně zakuřovanou keramiku vyráběli do konce 30. let 20. stol. V Pozdišovcích její výrobu obnovili po 2. sv. válce důsledkem absolutního nedostatku surovin pro výrobu glazovaného nádobí .

V současnosti její výroba zanikla pravděpodobně změnou životního stylu, ztratila funkční význam. Ukončením aktivní činnosti hrnčíře a mistra lidových umění p. Mihóka z obce Kurima se už nikdo na Slovensku nezabývá tvorbou uceleného sortimentu tradiční zakuřované keramiky. Zatímco v okolních státech se najde pár dílen její produkcí, u nás se výroba může dostat na seznam zapomenutých technologií.

Třetí část:

Technologie výroby zakuřované keramiky

Na základě technologického principu tvoří zakuřovaná keramika jednu ze čtyř skupin černé keramiky:

  • grafitová keramika (s přídavkem grafitu ve hmotě)
  • zakuřovaná keramika (černá výhradně v důsledku výpalu)
  • tuhovaná keramika (před výpalem nanesená tuha na povrch nádoby)
  • začerňovaná keramika (nanesené komínové saze smíchané s octem)

Na tomto místě se budeme věnovat keramice druhé skupiny.

V keramických nálezech různých pravěkých kultur se setkáváme mimo hnědé i s černou, šedou barvou střepu, což souvisí více s vedením výpalu než původní barvou hlíny.

Z oxidace do redukce
Z oxidace do redukce
Tyto lahve jsou vyrobeny ze stejné hmoty a dokonce stály vedle v jednom výpalu. Obrázek ilustruje změnu barevnosti železité hmoty v závislosti na prostředí v peci.
Autor: Richard Thér
Zdroj: Archiv autora

Co je vlastně podstata technologie tvorby zakuřované keramiky?

Jak z názvu vyplývá, ta souvisí s poslední fází výrobního procesu, s výpalem. Pokud se nám podaří ukončit výpal hlubokou redukcí, keramika může být černá. Prakticky to znamená – na závěr výpalu přiložit do pece smolné dřevo, příp. jiný dýmotvorný materiál, a těsně uzavřít všechny pecní otvory. Volný uhlík z dýmu se ukládá do pórů keramiky.

V Pozdišovcích na vypalování používali březové a osikové dřevo, které samo o sobě produkuje mnoho dýmu. Při zakuřování se však použila i vlhká obilná sláma. Na západním Slovensku do pecí přikládali dřevo smolné, borovicové, smrkové apod., které je bohaté na živce.

Hlavní důležitost má usazování uhlíku ve struktuře. Tento proces se umocňuje se snižováním teploty. Ideálně těsně nad dehydratací jílových minerálů, tedy okolo 600 –700 °C. Odhlédneme-li od kvality vypálení, tak to funguje i na nižší teplotě. Ostatně, stačí si vzpomenout na techniku raku, během níž můžeme vpravit uhlík do střepu i při teplotách pod 500 °C. Teploty 900 °C a vyšší produkují spíše šedé tóny. Do veliké míry záleží na druhu hmoty. S tím souvisí ztráta pórovitosti a vývin skloviny při slinování. Jakmile začnou výrobky slinovat, přicházejí o možnost ukládat uhlík ve struktuře. Nezanedbatelnou roli hraje i poměr jílů a volného křemene. Tedy, čím více jílové složky, tím lepší vázání uhlíku. Křemen do své struktury uhlík nepřijímá.

Pokud se nechcete o nic starat, stačí pálit 650 °C a při dostatečné redukcí a těsnosti pece bude černé všechno.

Střep
Střep
Tento střep byl nalezen v Dorsetu v Anglii. Pochází z 2.–4. století. Písčitou strukturu nazývají britští archepologové tresčí jikry. Tyto "jikry" jsou zrna křemene a je na nich patrné, že na rozdíl od okolního jílu, nepřijala nic z redukčního prostředí a zůstala světlá.
Zdroj: Potsherd
Dostupné z: https://potsherd.net/atlas/Ware/BB1

V přírodě se nejčastěji vyskytuje hlína s určitým obsahem železa. Z hlediska výsledku může být obsah železa podpůrný. Připomínám, že barva syrové železité hlíny je různá, viděla jsem světle šedou, ale i hořčicovou, červenohnědou, šedočernou atd. Výsledkem oxidačního výpalu je její charakteristická cihlově červená barva různých odstínů. Jakou úlohu však sehrává v procesu výpalu železo? V oxidační atmosféře při teplotě okolo 600 °C přejdou všechny sloučeniny železa v hlíně na molekuly oxidu železitého (Fe2O3), který je červený. Během hoření uhlík reaguje s kyslíkem, který získává především z ovzduší, vzniká CO2. Pokud však omezíme přívod kyslíku do pecního prostoru, vznikají molekuly CO. Další potřebný kyslík získává z materiálu, konkrétně třeba i z oxidu železitého.

Fe2O3 + CO ----> 2FeO + CO2

Ztrátou kyslíku vzniká černý oxid železnatý – FeO.

Čtvrtá část:

O pecích

Milí čtenáři, předtím, než napíši o procesu stavby mé vypalovací pece, pojďme se v krátkosti podívat, jak taková tradiční hrnčířská pec vypadá.

Termínem pec označujeme zařízení se stabilní izolací. Další principy klasifikace jsou založené na způsobu vedení spalin, podobně jako na základě prostorového vztahu paliva a vsázky keramiky. V anglické literatuře i u P. Rady se setkáváme s dělením na zařízení se stoupajícím, zvratným a vodorovným plamenem. Podle toho, zda se palivo s keramikou nachází v jednom prostoru, příp. je oddělené nějakou formou přepážky, rozlišujeme jednokomorové, dvoukomorové pece, nevyjímaje přechodové, nejednoznačné (z hlediska možnosti přiřazení do jedné či druhé skupiny) konstrukce.

Konstrukce pravěkých pecí
Konstrukce pravěkých pecí
Schémata popisují nejběžnější vztahy mezi topeništěm pecištěm vsázkou a palivem. Nákresy postupují od jednorázových milířů přes pece ve kterých je keramika v bezprostředním kontaktu s palivem až po struktury, ve kterých je palivo od nádob odděleno roštem.
Autor: Richard Thér
Zdroj: Archiv autora

Vedení plamene v pecích
Vedení plamene v pecích
V zásadě rozdělujeme historické pece na konstrukce s vodorovným svislým a zvratným vedením spalin.
Autor: Richard Thér
Zdroj: Archiv autora

Mým záměrem je postavit dvoukomorovou vertikální pec se stoupajícím plamenem.

Otazníků je mnoho, rozhoduji se o tvaru pece, způsobu nakládání keramiky, zda pálicí komoru (topeniště) oddělím od vypalovací (s keramickým nákladem) roštem nebo jen elevací, tj. vyvýšenou plochou. Pro odpověď sahám k historickým předlohám.

Pece na Zemplíně jsou rozmanité ve smyslu výše uvedených kategorií, často se však vyskytují kupolovité s elevací a otvory po obvodě při základech na přikládání paliva. Přikládací kanály rozdělují elevaci, v souvislosti s počtem otvorů, na polovinu nebo i na čtvrtiny. V kupoli ve výšce dvou třetin jsou průduchy na odvádění spalin. Průduchy nebývají kolmo nad přikládacími otvory. Hrnčíř svoje zboží do pece vkládá přes boční otvor v plášti, který před výpalem zazdí.

Pec v Pozdišovcích
Pec v Pozdišovcích
Pec se svislým vedením spalin se v Pozdišovcích nazývá koch.
Autor: Ester Plicková
Zdroj: Pozdišovské hrnčiarstvo SVKL, 1959

Najdeme tu však další typ pece podobný vypalovacím zařízením v Maďarsku v Potisí nebo v okolí Hortobágy, kde se dodnes zabývají výrobou zakuřované keramiky. Tyto pece mají kolmé nebo jen mírně se zužující stěny směrem nahoru, kde se přes široký otvor nakládá keramika. Otvor uzavírají navrstvením střepů, spaliny vystupují přes mezery. Bývají značně zahloubené do terénu, případně obezděné. Komory jsou od sebe oddělené roštem. Rošt vytvářejí z paprskovitě uložených hranatých dílců připomínajících cihly.

Hrnčířská pec
Hrnčířská pec
Na fotografii z roku 1913 je hrnčíř u své pece v maďarské obci Csákvár.
Zdroj: Europeana
Dostupné z: https://www.europeana.eu/sk/item/2048128/509484

Konstrukce tohoto typu pyrotechnologického zařízení se od dob laténu podstatně změnila. Na naše území ho přinesli Kelti, používali ho Germáni. Keltští hrnčíři si stavěli pece rozmanitých tvarů – od okrouhlých, oválných po hranaté, s roštem z hlíny s průduchy nebo vytvořeným z kamenných desek, keramických dílců apod.

 

Nezbytný technologický úvod a historický průzkum máme za sebou. V dalším dílu padne rozhodnutí, jaký typ pece budu stavět a proč a jak to všechno dopadlo.

 

logo.male.jpg

Literatura: 

Kalesný F.: Čierna keramika na Slovensku. Múzeum 28/2, 1983, 21–29 str.

Plicková E.: Krása hliny

Dawson David, Kent Oliver: Reduction fired low-temperature ceramics. Post-Medieval Archaeology 33, 1999, 164–178

Szabadfalvi J.: A magyar feketekerámia, Corvina, Budapest, 1986, 9–11 str. 

Autor: Amália Holíková | Redaktor: Petr Toms | Odborná korekce: Petr Toms | Jazyková korekce: Hana Križanská
Diskuze
Václav Kupčík 17.10.20 (21:16)
Krásný článek. Děkuji :)
Petr Toms 17.10.20 (23:42)
Vzkážeme autorce. Díky.