Stanicí metra Vltavská denně protečou davy lidí. Urbánní uzel spojující metro a tramvaje je obepnutý silnicemi ze všech stran. Tvoří pomyslný ostrov mezi Holešovicemi a Letnou. Přestupovat na Vltavské znamená ocitnout se v davu lidí mezi betonovými sloupy, místy na území nikoho, kde člověk málem ani nedohlédne na městskou zástavbu pro tu všechnu dopravní infrastrukturu kolem. Najednou nejste v tom malebném historickém městě, ale někde napůl cesty mezi jeho dvěma částmi. Až by se mohlo zdát, že takové místo není určeno k setrvávání, ale k pouhému přestupu, změně dopravní linky, pokračování do vaší destinace. Pokud si však dovolíte jedinou odbočku jiným směrem, než na svůj navazující spoj, hned za prvním rohem se vám otevře podívaná, která nemá v Česku a ani ve střední Evropě obdoby. Pro keramiky je to obzvlášť pozoruhodná podívaná.
Když jsem poprvé prohlížel monumentální kameninovou fontánu Faun a Vltava, brada mi klesala úžasem co chvíli. V betonovém světě stanice Vltavská působí jako zjevení. Tak citlivě vsazená do celého prostoru, až jej doplňuje ani ne tak kontrastně, ale zcela organicky, způsobem, který bych si u ladně modelované kameniny v obhroublém betonovém světě vůbec netroufal představit. Když jsem pak zjistil, že autoři Miroslav a Olga Hudečkovi žijí kousek za Prahou, musel jsem zjistit víc.
Potkali jsme se u Hudečkových doma. Jejich zahradu nelze minout, pokud znáte fontánu na Vltavské, její dva hlavní motivy najdete také právě tady. A kromě nich samozřejmě i množství dalších větších či drobnějších objektů. Přízemí domu tvoří dnes už nepoužívané ateliéry. V podstatě archivy návrhů a hotových prací. Na každém kroku najdete kousek historie, návrh k realizaci, zmenšený model výsledného díla, nebo přímo dílo samotné. Pocit je to těžko popsatelný. Hudečkovi nedávno oslavili diamantovou svatbu, a to tvořili ještě před tím, než se sezdali. Jen samotné množství jejich prací, kterými jsem byl na chvíli obklopen, bylo ohromující. Pokud byste chtěli podobný pocit zažít také, můžete, chystá se jejich velká souborná výstava. Měla proběhnout už na začátku roku, ale kvůli pandemickým opatřením se tak nakonec nestalo. Uskuteční se 30.4.2021 na Staré radnici v Říčanech u Prahy. Tedy ve stejném termínu a na stejném místě, jen o rok později.
Než se pustíme do samotného povídání, sluší se oba autory alespoň v krátkosti představit. Myslím, že nebudu trefnější než výňatky z jejich léta cizelovaných životopisů:
Miroslav Hudeček
má za sebou rozsáhlé sochařské dílo. Vedle komorní tvorby figurativního a portrétního charakteru vznikla v jeho ateliéru za léta intenzivní tvůrčí práce také celá řada děl monumentálních. Přes tematickou a žánrovou rozmanitost a mnohostrannou škálu plastických výrazových prostředků je Hudečkovo dílo jako celek pozoruhodně jednotné. Tato jednota je dána rozpětím a rovnováhou mezi věcným realistickým pohledem na svět a poetičností, která je vrozeným rysem autorova uměleckého naturelu. Každá socha, každé dílo Miroslava Hudečka je trvalou výpovědí o člověku. Díky jeho mladému zaujetí keramikou porozuměl bezpečně jejím tvárným možnostem a našel v ní prostředek osobitého sochařského vyjádření. Dokáže ji plně využívat ve shodě se svými výtvarnými představami. (Jaroslav Pelikán)
Olga Hudečková
Keramická tvorba Hudečkové je osobitá a originální. Je vzácně harmonická a současně moderní svým obsahem, funkcí a tvarem. Vyznačuje se jasným řádem, úsporností použitých materiálů, výrazových výtvarných prostředků, čistotou a ryzostí linie, tvaru i barvy, organickou spjatostí s tvarovým bohatstvím, řádem a zákonitostí přírody, jednotou tvaru a účelu.
Dílo Hudečkové si nás podmaňuje zvláštním moderním lyrismem, citovostí, ušlechtilostí, ryzí a čirou jemností, něhou a až snovou křehkostí. Jde o díla, která mají naplnit smysl své existence v realizaci svých účelů. Mají sloužit člověku. V mnohém z artefaktů je skryto i více možností použití, jež jsou ve výtvarném nápadu a tvaru – například, že váza květinu spíše očekává, než nutně předpokládá.
Doposud uspořádala 238 samostatných výstav u nás i v zahraničí. Účastnila se i kolektivních výstav se svými přáteli a oborovými kolegy. V roce 1991 si její exponáty v keramice odváželi do své vlasti například finský prezident Maunu Koivisto a švédský král Carl Gustav XVI.
Jak je z předchozích životopisných výňatků patrné, Hudečkovi jsou oba autoři s nespočtem zajímavých realizací a zmapovat jejich dílo by vydalo na knihu, nebo soubornou výstavu, která se stejně příští rok chystá. Rozhovor jsem tedy směřoval primárně k fontáně na Vltavské. Snad jsme stihli probrat vše podstatné, dokud únava dovolila. Ale začněme od začátku...
Oba jste keramici, tak mě na úvod napadá, že právě přes keramiku jste se i mohli poznat, je to tak? Respektive, jak vypadaly vaše profesní začátky?
M Když jsem se šel vyučit, dostal jsem se do cihelny v Hodoníně. Pak mi strejda zařídil práci v keramičce ve Staré Roli u Karlových varů. Nejdřív jsem se ale otočil v Klášterci nad Ohří a tam jsme se s Olgou potkali. Olga dělala v Klášterci malířku porcelánu.
Když jsem se ve Staré Roli dozvěděl, že se budeme učit odlévat sádrové formy na talíře, po 4 měsících jsem se sebral a bohudík jsem se v rámci zdravotní dovolené vrátil na Moravu. Šel jsem se učit do Tupes pod Buchlovem. Tam tehdy bylo snad 12 synů Ouředníčků, proslavených lidovou Moravskou keramickou tvorbou.
Byl jsem ale přesměrován do Ratíškovic u Hodonína, kde jsem našel svého dědu, který mě učil od osmi let točit na kruhu. Měl tam svou dílnu. Keramici Karla Němce určitě znají, byl to výborný kruhař. Tam jsem dostal skvělé vyškolení. Konec konců jsem se vyučil za půl druhého roku. Pak jsem se přihlásil na umprum do Uherského Hradiště. Jeden z Ouředníčků tam zrovna vedl keramiku. Na umprum jsem přišel v roce 52 a Olinka přijela v třiapadesátém. Tam jsme se podruhé setkali a seznámili. Pak jsem měl pocit, že bych měl jít na Akademii, ale byl jsem teprve ve třetím ročníku. Tehdy mě pan Mikuláštík na zkoušky i přes to pustil. Když je neuděláš, tak se vrátíš, říkal. A já ty zkoušky udělal.
A pak jste svou tvorbu přesídlili do závodů v Poštorné také pod Stanislava Mikuláštíka, kde jste vytvořili většinu svých velkých prací, pokud se nepletu.
M Ano, navázal bych na rok 52, pan Mikuláštík pracoval hodně v Poštorenských keramických závodech. Některé věci jsme tam i s Olgou prováděli společně a začali se věnovat kamenině. Všechny velké věci, které znáte vznikly tam. Dělávali jsme od půl páté ráno mnohdy až do devíti do večera. Dělali jsme tam přes 30 let. Nejdříve jsme pomáhali Mikuláštíkovi a poté zůstali u svých prací.
O Mikuláštíkovi jsme dělali na realizacích. Sám si nás vybral, protože jsme vždy drželi dohody a termíny.
M Pak jsme ještě dělali u pana Boučka. Malé upomínkové džbánečky. 85 za hodinu. Tím jsme si vydělávali peníze. 1500 džbánečků za víkend. Já točil a Olga přidělávala ucha.
O Já jsem mimo jiné dávala své výtvory do Díla. Měli jsme svou vlastní technologii. Ve fabrice se vyráběly sériové výrobky samozřejmě úplně jinak. Nám dovolili pracovat na vlastních věcech a po svém na nám vyhrazeném prostoru. Od návrhu po realizaci jsme si vše dělali sami. Naštěstí jsme symbióza dvou lidí, kteří každý dělá něco jiného, ale dokážeme si skvěle pomáhat.
M Ráno jsme ve 4 hodiny vyjeli autem z Prahy do Břeclavské fabriky. Za 4 hodiny jsme tam po dálnici byli. Tam jsme vyložili a naložili Olinčino zboží a zase zpátky.
Tehdy to tedy bylo velké protloukání se. Jaké bylo dostat se k velkým veřejným soutěžím? Před rozhovorem jste vzpomínali ozdravovnu v Jeseníkách, ke které máte hotovou studii a návrh, samotná realizace ale namísto vaší lyrické práce obsahuje politický motiv.
O Vojenská zotavovna v Jeseníkách, tam nakonec udělali 3 vojíny s puškami, jak stoupají do hor. Namísto toho celého, co jsme pro ten prostor vymysleli.
M Těžkostí bylo, třeba práce do dvou set tisíc nikdo nechtěl dělat. Straníci to samozřejmě měli jednodušší, my nestraníci jsme si to ale vždy nějak vybojovali. Stejně tak na Vltavské, tam nás soutěžilo snad šestnáct a jen komisařů bylo šestatřicet! To téma se mi moc líbilo, jako muzikant jsem hned uchopil Vltavu. Sám jsem si udělal architekturu. Tehdy jsem ale na komisi nedopatřením dovezl jen polovinu věcí. Vracel jsem se pro ně a Olga tam zůstala sama. Vrátil jsem se s modelem jen tak tak. Nakonec si nás vybrali. S architektem jsme se na tom nakonec hezky shodli.
O Nás si vybral architekt, protože někde viděl publikaci s našimi pracemi. Úřad české vlády jej vyzval, aby vyřešil jedno patro v Lazarské. Tam jsme vymysleli 7 krajů české republiky. Vytvořili jsme na sebe navazující reliéf. Při komisi byl jiný architekt. Velmi obávaný, pan Sal. Ten to začal rozdělovat a každou část chtěl dát jinému kamarádovi. My jsme se najednou ztratili. Architekt se za nás ale postavil a zrušil objednávku. Nakonec se to povedlo a přineslo nám to druhou práci. Jedna práce nám navazovala na druhou. Až nakonec i Vltavskou. Nedělali jsme politické věci, hlavně přírodní motivy.
A Vltavská je věru monumentální dílo. Jaká úskalí skýtala tvorba tak velikého díla?
M Když jsme v Poštorné dělali koryto, bylo tam přes 40 stupňů. Když jsem jej dělal, Olinka mi otírala pot houbou připevněnou na koštěti. Tvorba jednotlivých kusů byla volná, tvarováno ručně. Některé kusy se ani nevešly do výtahů a pecí, musely být rozřezány. Betonování muselo být uděláno s milimetrovou přesností pro usazení všech dílů. Třeba samotné sušení jednotlivých kusů trvalo zhruba 3 měsíce. To ale není takový problém, když už znáte daný materiál.
Na spád fontány nám vybetonovali špatný půlkruh a naše díly do toho nepasovaly. Nakonec jsme pokládali díl za dílem a dolévali mezery betonem. Jednotlivé kusy jsme navíc ukládali za velkého větru, a ačkoliv jsme měli 2 jeřáby, bylo to o strach. Byl to celý rok práce v Poštorné. Celá realizace byla v rámci tun.
Je nádherné, co jste zvládli de facto ve dvou vytvořit.
M Ale děly se i nehody. Jednou jsem byl zabrán do práce, vymáchal si brýle v kýblu, pak zvednu lahev, která ležela poblíž a napil se kyanidu. Ačkoli byl v atypické lahvi, nevšiml jsem si toho. Tak jsem utíkal za ženou, vypil lahev vody, a jeli jsme do Valtic. Naštěstí mi vypumpovali žaludek a přežil jsem, v nemocnici jsem ale musel zůstat.
O Ten stejný den jsme ještě museli glazovat jeden reliéf 3krát 3 metry. Pro to šílené rozrušení jsem nemohla jet zpět autem. Žádný vlak nejel. Tak jsem utíkala 7 km zpátky po vlastních, abych stihla glazování.
A to při pohledu na tu krásu ani člověk netuší, že v sobě má i taková dramata! Navíc s novým faceliftem, fontána po restauraci z minulého roku zase vypadá skvěle!
M Někdo ji sice čistil od sprejů, ale udělal jednu takovou blbost. Při opravě z té sochy udělal akt, respektive v klíně vytvořil stín, aniž by mi někdo zavolal nebo konzultoval fotografie. Naštěstí to v rámci funkční fontány není tak vidět.
Toho jsem si upřímně ani nevšiml, ale věřím že jako autora vás to muselo udeřit ihned do očí.
Vidím, že už si povídáme dlouho, tak snad jen poslední rychlá otázka, co inspiruje vaši tvorbu?
M Hudba, láska, mládí.
O Co jsme prožili, to tam všechno je.
Přihlaš se a vlož komentář...