Japonci mají ke keramice niterný vztah, a tak lidem „koluje v krvi“ mnohem více, než je zvykem na západě. Počátky práce s hlínou zde spadají hluboko do minulosti. V zemi vycházejícího slunce se keramikou zabývají hodně přes 10 000 let. Tak jako jinde, i tady řemeslo ovlivnila celá řada historických zvratů a politických událostí. Zásadní vliv na vývoj japonského keramického prostředí měl příchod (či spíše násilné přivlečení) korejských hrnčířů na konci 16. století. Ti byli i s rodinami přivedeni armádou císaře Hideyoshiho a usadili se především na ostrově Kyushu a na západě Honshu. Umožnili velký posun jak v tvarosloví či dekoraci, tak v technologiích. Přinesli nové poznatky v oboru glazur, a především zavedli nový typ stoupající pece s oddělenými komorami – dodnes užívané noborigamy. Noborigama byla výkonnější a dovolila tak pálit rozmanité zboží efektivněji, glazované výrobky se snáze udržely „čisté“, bez popelových náletů. Konečně, i ložiska kamene toseki s ideálním složením v Aritě objevil korejský hrnčíř a založil zde pak první dílnu na porcelán.
Do 16. století spadá i další určující módní vlna – vyšší společnost si oblíbila kulturu spojenou s čajem. Stoupl tím zájem o potřebné náčiní, to vše bylo prodchnuto filozofií a estetikou zenového buddhismu. Misky a nádoby pro čajový obřad se staly vskutku mimořádným zbožím. Na počátku stály prosté lidové misky korejského typu určené na každodenní rýži, ty svou jednoduchostí a přirozenou krásou okouzlily čajové mistry natolik, že se staly vzorem pro čajovou keramiku. Právě z nich se vyvinuly ony vysoko ceněné sofistikované chawany vyráběné už podle estetických představ jednotlivých mistrů. Čajová keramika se stala samostatným oborem a jakousi keramickou elitou, ke které patří dodnes. Tvorbu v duchu mingei také silně ovlivnil čaj, konkrétně zájem o vše kolem něj obnovený v poválečné době – v době vzniku mingei začínalo i hnutí za zachování a obnovu čajové kultury. Čaj je tedy s keramikou pevně spjat a jak se měnily nároky na nádobí, hrnčíři logicky uzpůsobovali i svou produkci. Nakonec se z mnoha těchto lidových tvůrců stali vyhledávaní specialisté na čajové nádobí, kteří šli cestou zakázkového umělce spíše než cestou lidového řemeslníka.
Keramickým zlomem byl počátek výroby porcelánu, jejíž tajemství připutovalo na ostrovy přes Koreu z Číny, v 17. století byl navíc v Aritě objevena hornina nazývaná toseki která po rozdrceí a rozplaveí utvoří hotovou porcelánovou hmotu. Pece v Aritě a Karatsu přešly na výrobu nového bílého zboží a do karet jim nahrál i „výpadek“ čínské produkce v období po pádu dynastie Ming. Japonsko se plnou parou vrhlo do obchodu s Evropou a ovládlo ho.
Japonská škála keramických výrobků je tradičně velice široká, bylo to vše od střešních tašek, přes kuchyňské vybavení až po různé zásobnice či lodní závaží… Rozsah se samozřejmě zúžil s nástupem moderních materiálů, kterých se Japonci nikdy nezříkali. Ale třeba právě u stolního nádobí je sortiment dodnes velmi bohatý, ve srovnání s našimi zvyky. Máme-li u nás jedno „nádobí“ na běžný den a možná jednu sadu na sváteční stůl – vše většinou v bílém nebo zdobeném jednotném stylu, pak v Japonsku najdete na stole velice pestrou a rozmanitou škálu různých misek, šálků, konviček, tácků, talířů, podložek pod jídelní hůlky, nádobky na různá ochucovadla… Většinou jde o přesně určené věci na konkrétní pokrm, které jsou však vzhledem a stylem dosti rozdílné. Kromě toho se skladba nádobí může den ode dne měnit, podle vkusu a zásob paní domu. Proto hrnčíři měli a mají značnou šíři vyráběných předmětů.
Střediska produkce mingei
Každá lokalita má svá specifika a vzniká tu často velmi typické zboží. Hrnčíři zůstávali ve svých komunitách, vyráběli z místních zdrojů a prodávali také místním. Vesnice a oblasti jsou často oddělené neschůdným terénem a dříve nebývalo běžné, aby lidé putovali přes dva strmé kopce, aby prodali zboží, nebyl ani důvod. To vše ještě utvrzoval feudální systém, který poddané právě nepovzbuzoval ve velkém cestování. Navíc ustálené tradice vedly k práci s daným domácím materiálem, jejich dobrá znalost předávaná po generace zaručovala kvalitní a znalé zpracování a vylučovala zbytečné experimenty. Zboží vzniklé na takových, často odloučených místech a za takových podmínek, plnilo představu lidového řemesla. Porcelán sem většinou úplně nezapadal, podle Yanagiho šlo o příliš jemnou záležitost. Zboží v typu mingei-yaki (yaki/yaku je termín většinou připojovaný za název místa výroby keramiky a znamená vypalované zboží) proto ideálně neslo znaky takových původních výrobků. Obecně šlo o pórovinu nebo kameninu – spíše tmavé hlíny, na kterou se aplikovala světlá engoba, barvy byly přírodní (hnědá, žlutá, černá, zelená, bílá), popelové či železité glazury nesly zemité barvy.
Popisovat jednotlivá místa a pece, které se věnovaly lidové tvorbě, není nijak jednoduché. Jednak se v průběhu let často význam a zaměření dílen měnil, podle ekonomických hledisek, soudobého vkusu či vnitropolitické situace – výrobky zpočátku byly čistě lidové, později si je oblíbila šlechta a stalo se z nich zboží pro vyšší vrstvy. Za druhé, lidová tvorba, podle zásad mingei, se dnes těžko určuje. Mnoho pecí, které začínaly výrobou skutečného obyčejného zboží, se dnes cení velmi vysoko a rozhodně nesplní onen požadavek dostupnosti a nízké ceny. Některé dílny se v rámci zachování existence staly spíše ateliérem s autorskou tvorbou, která navazuje na myšlenky původního hnutí a na tvorbu známých osobností (Hamada…), ale také už neprodukují obyčejné předměty denní potřeby. Dále tedy uvedu jen některé významné lokality spjaté s lidovým řemeslem. Pro větší podrobnosti odkazuji na použité zdroje a pátrání v širých vodách internetu.
Důležitá střediska leží na západě ostrova Kyushu, kde fungovaly největší přístavy – přístupové cesty na pole mezinárodního obchodu.
Karatzu - rozsáhlé centrum, kde fungovalo 100-200 pecí, zprvu tu vznikala kamenina takřka pro celý západ Japonska, později, v 17. století, s příchodem Korejců a rozšířením výroby v Aritě přešla velká část pecí na porcelán, jen nemnohé dílny zůstaly lidové.
Onta a Koishiwara jsou legendární. Tyto venkovské komunity, dodnes živé, také založili Korejci v 17. století a díky odlehlé poloze tu vznikalo specifické lidové zboží určené pro místní trh. Obě místa navštívili Yanagi i Leach a velmi je oceňovali. Typické zboží nese bílou engobu, se kterou se pracuje dekorační technikou kasurimon a hakeme.
Ostrov Okinawa (souostroví Ryukyu) proslul nádobami kame na lihovinu awamori. Zboží bylo dělené na arayaki - spotřební a uwayaki - zdobné s glazurou. Vyráběly se tu zásobnice mnoha druhů. V 17. století i sem přišli korejští hrnčíři a přinesli celou řadu inovací.
Lokalita Tsuboya byla založena uměle roku 1682, do osady byli sestěhováni všichni hrnčíři z hlavního ostrova a formovala se tak tzv. okinawská keramika, která nesla silné znaky Číny i Koreje. Typickým výrobkem byla dachibin - cestovní láhev na pálenku či vodu a zushigame - glazované zdobné urny.
Západní části Honshu vévodí Bizen – nejstarší z tzv. “šesti starých pecí“, od 19.století se zdejší tvorba zaměřuje na čaj, dnes zde působí celá řada keramiků – umělců a zboží je už spíše vzdáleno lidovému pojetí.
Fujina byla založena farmářem během poloviny 18. století a jako vzor posloužilo i zboží z Onty, pobývali tu Leach i Yanagi a svou tvorbou silně ovlivnili místní hrnčíře.
Oblastí plnou známých center a lokalit je Shikoku a střed Japonska (Tamba, Shigaraki, Seto, Tokoname), méně tu však najdete tvorbu lidového ražení. Odjakživa tu má velký vliv blízkost Kjóta, které udává módu a styl i v keramickém zboží.
Sever Japonska není hrnčířsky nijak zásadní, výjimku, která vše vyvažuje, však tvoří Mashiko. Leží nedaleko Tokia, a právě tady se roku 1924 usadil Hamada a prožil zde celý svůj život. Svou proslulostí podpořil rozmach místní komunity. Dnes tu tvoří na 800 keramiků. Zdejší styl je ovlivněn zbožím ze Shigaraki a tvůrci se programově snaží držet lidového zboží, třebaže v podstatě jím už tak úplně není. Dřevo je dnes poměrně exkluzivní a mnoho pecí tu pálí raději plynem nebo olejem.
V některém z dalších pokračování se podíváme blíže na jednotlivé osobnosti, které k mingei neodmyslitelně patří.
Autor: Helena Sauerová | Odborná korektura: Petr Toms | Jazyková korektura: Zuzana Chomátová
Použitá Literatura a zdroje:
Winkelhöferová, Vlasta. Mingei - lidové umění a řemeslo v Japonsku. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 219 s. ISBN 80-7106-720-2.
www.e-yakimono.net
Přihlaš se a vlož komentář...