Zrod hnutí spadá do 30.let 20.stol. a za „otce-zakladatele“ je považován Yanagi Soetsu (1889-1961), původním jménem Yanagi Muneyoshi, výrazná osobnost, která vše uvedla do pohybu. Yanagi se zabýval filosofií, buddhismem a byl výtvarným a literárním kritikem.
Japonsko po roce 1868 (období reforem Meiji) procházelo celou řadou velkých změn, které ho sice posouvaly dále do moderní doby a mezi industriální a technicky vyspělé země, zároveň však tento „pokrok“ znamenal těžký propad pro stará řemesla a tradice vůbec. Tyto roky znamenaly definitivní konec starého feudálního režimu a všeobecné izolace od okolního světa. Pro řemeslnou výrobu to byla paradoxně velká rána. Díky dovozu bylo možné sehnat zboží z ciziny, lidé už nemuseli nakupovat pouze lokálně a řemeslníci, kteří měli dříve odbyt vždy zajištěn, museli náhle bojovat s konkurencí, která byla moderní a velmi žádaná. Lidové, ručně vyráběné věci náhle stanuly proti levným, průmyslově vyráběným věcem, cizí a brzy i domácí provenience. Jak se Japonsko otevíralo světu a dychtilo po všem novém a západním, co bylo dlouhá léta nedostupné ba zakázané, tak stejnou měrou postupně upadaly původní zvyky a způsoby. Západní bylo „in“, vše staré a japonské bylo z módy. Některá řemesla se díky zájmu ze zahraničí udržela lépe – jakmile Japonci zjistili, že je o jejich tradiční výrobky (porcelán, lak…) poptávka v cizině, stát začal podporovat výrobu pro vývoz. To se bohužel odrazilo v horší kvalitě a vůbec v celém charakteru takových výrobků. Díky fascinaci světa vším s nálepkou „made in Japan“ si nakonec i sami Japonci začali více všímat svých vlastních tradic a začali o ně znovu pečovat. Čím více západního vlivu se do země valilo, tím rychleji se začala zvedat vlna jakéhosi kulturního protestu, lidé se začali navracet ke starým hodnotám a tradicím.
Japonci nasávali vše nové i v oblasti umění a výtvarna – bylo třeba vypořádat se s novými směry, se západním stylem uvažování a tvorby. Chyběla slovní zásoba pro technické i umělecké výrazy, do té doby zde neznámé. Japonci tradičně neoddělovali „vysoké“ umění a řemeslnou tvorbu (užité umění), tak jako je tomu u nás. Termín „umělec“ a „řemeslník“ v našem prostředí znamená něco velmi odlišného. Naproti tomu v Japonsku byl umělec (sochař, malíř, grafik…) považován za řemeslníka – prostě jen „vyráběl“ obrazy či sochy namísto židlí, hrnců nebo pracovního nářadí. Co bylo pro Japonsko vždy typické a výjimečné, je vysoká míra vkusu a veliký důraz kladený na estetiku ve všech oblastech života, a tedy i v řemesle, navíc podtržené velkou mírou specializace v jednotlivých technikách.
Vraťme se k hnutí mingei. Samotné slovo mingei, dnes již běžné, vznikalo dlouho a jde o moderní složeninu slov. Ani dnes se nepřekládá snadno a jednotně, i sám Yanagi jeho význam musel neustále připomínat a vysvětlovat. První část slova min tvoří znak pro „lid“, druhou pak slabika gei, znak pro „umění“ či „řemeslo“. Dnes jej vykládáme jako „lidové umění“, či lépe jako lidová řemesla, v angličtině pak folk crafts.
Yanagiho přesvědčením bylo, že i prosté lidové předměty denní potřeby mají svou estetiku a hodnotu, kterou je třeba uchovat do budoucna a ocenit. Podstatou takové věci je jednak funkčnost a pak prostota či neokázalost. Myšlenka mingei je také pevně svázána s živoucí komunitou a podmínkami, ze kterých výrobek vyvstává. Mnoho hrnčířů, ne-li většina, dělali keramiku jen „po práci“, často šlo o zemědělce a práce v dílně vyplňovala zimní období, kdy pole odpočívala.
Yanagiho charakteristika mingei je prostá: „Ti, kdo vyrábějí lidové výrobky, nejsou významní jedinci, nýbrž bezejmenní řemeslníci. To, co vyrobí, není určeno k vystavování, nýbrž k tomu, aby bylo oceňováno pro svou každodenní užitkovost. Jsou to běžné nezbytnosti, vyráběné ve velkém množství a cenově dostupné. Charakter mingei se rodí ze životního stylu komunity.
Mingei není každá levná nezbytnost, kterou lze spatřit na policích obchodů. Mingei musí být poctivé ve své užité funkčnosti. Předměty vyráběné z komerčních důvodů nejsou poctivé ve vztahu k funkčnosti. Výrobky vyráběné módně jsou elegantní a vybroušené a často založené na vyhraněných preferencích. Ale nejsou mingei, neboť je v nich upřednostněna starost o zdobnost a myšlenku před zásadou užitnosti.
Výrobky mingei musejí
- být poctivé ve své užitkovosti a tvarově zdravé
- pečlivě dbát na kvalitu
- být vyrobeny přirozenou, nenásilnou metodou
- být ohleduplné k uživateli.“
Jak vidíme, hlavním rysem hnutí byl důraz na přirozenost, jednoduchost, poctivost a bytelnost. Takové věci splňovaly jeden z estetických japonských kánonů tzv. shibumi-střízlivost, klid, neokázalá kvalita, tlumené barvy přírody, jednoduchost. Výrobek v tomto duchu měl člověka provázet dlouhá léta a „zrát“ spolu s ním svým užíváním a stárnutím, člověk si k němu měl vytvořit určitý vztah.
Z takových podmínek a myšlenkového pozadí se tedy vyvinulo hnutí mingei. Vraťme se k Yanagimu. Impulzem, který ho inspiroval, byla keramika, paradoxně však nikoli japonská, ale korejská. Setkání s korejskými výrobky u jednoho z jeho přátel zažehlo Yanagiho hluboký zájem o Koreu a její řemesla. Sám se do této země vydal v roce 1916 a to v nelehké době – jako příslušník národa, který Koreu šest let předtím násilně anektoval. Tato návštěva jeho zájem jen prohloubila a velmi si oblíbil hlavně produkty zdejšího hrnčířství. Cestoval pak do Koreje opakovaně, snažil se o navázání lepších vztahů mezi oběma zeměmi a sbíral lidové zboží, jak jen to bylo možné. Byl to on, kdo roku 1924 založil v Soulu Muzeum korejských lidových řemesel.
V Japonsku Yanagi začal pracovat na tomtéž úkolu, spolu se skupinou přátel, vesměs keramiků. Mezi jeho blízké spolupracovníky patřil v první řadě Hamada Shoji (1894-1978), Kawai Kanjiro (1890-1966) a Angličan Bernard Leach (1887-1979). Tato skupinka se v lednu roku 1926 vydala do buddhistického kláštera na hoře Koya. A právě zde se prý rozhodli, že založí Japonskou společnost lidových řemesel. Dali si za cíl poskládat co nejrozsáhlejší sbírku lidových výrobků, vytvořit pro ně muzeum, propagovat je, psát, vystavovat… Společnost samotná oficiálně vznikla roku 1934 pod názvem Nihon Mingei Kyokai (Japonská společnost lidových řemesel). Už v roce 1931 přátelé založili časopis věnovaný lidovému řemeslu zvaný Kogei (řemesla). Ten vycházel až do roku 1951. Byla to velmi exkluzivní tiskovina, obálky zpracovávali řemeslníci z oboru a vycházel v malém nákladu. Přední členové hnutí tam přispívali články, byly do něj vkládány ukázky papíru či textilu. Kogei navázal měsíčníkem Mingei, který vychází dodnes.
Na vlastní muzeum si však hnutí muselo ještě chvíli počkat – i to nakonec vzniklo, díky podpoře průmyslníka Ohary, v roce 1936 v Tokiu jako Nihon Mingeikan (Japonské muzeum lidových řemesel). Samotnou budovu muzea navrhl sám Yanagi. Jeho provoz přerušila druhá světová válka a lidé jej mohli znovu navštívit až v roce 1947. Sbírky muzea obsahují skutečné poklady jak japonského, tak korejského řemesla i předmětů z dalších zemí. Velmi cenná je sbírka řemeslných výrobků, které Yanagi, Hamada a Kawai přivezli ze své návštěvy Okinawy v roce 1939. Lidové umění tohoto ostrova všechny tři přátele velmi oslovilo a nadchla je jeho čistota a prostá krása, stejně jako tamní neopakovatelná atmosféra. Bohužel válka se právě tady tvrdě podepsala a zdejší kultura i malé komunity utrpěly těžký otřes, ze kterého se dodnes zcela nevzpamatovaly. Proto jsou dovezené výrobky o to vzácnější. Americká okupační správa nad Japonskem přinesla po válce novou vlnu zvýšeného zájmu o místní historii a klasické produkty. To prospělo propagátorům mingei i samotným řemeslníkům. Yanagi a jeho kolegové vyjížděli do USA i Evropy, hnutí se tak začalo šířit do dalších koutů světa a ovlivnilo západní kulturu, která jej uchopila po svém a využila k záchraně podobně ohrožených vlastních tradic.
Tolik k založení a ideám hnutí. V pokračování článku se pokusím popsat některé pece a místa spojená s lidovým hrnčířstvím a také události, které pro hnutí byly určující.
Autor: Helena Sauerová | Odborná korektura: Petr Toms | Jazyková korektura: Zuzana Chomátová
Použitá Literatura a zdroje:
Winkelhöferová, Vlasta. Mingei - lidové umění a řemeslo v Japonsku. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 219 s. ISBN 80-7106-720-2.
www.e-yakimono.net (online)
Přihlaš se a vlož komentář...