Veškerý proces si osmdesátiletá Kilala řídila sama, pracovala bez jakýchkoliv moderních nástrojů a k ruce si vzala pouze svou padesátiletou dceru Angasu, která se přiznala, že sama vyrábět keramické nádoby neumí a považuje to za velmi pracné.
Brzy zrána donesly obě ženy kýbl jílovité a hrudkovité hlíny, kterou na podložce nejprve rukama přebraly a zbavily nečistot, poté hrudky drtily, hnětly, přidávaly trochu vody a vytvořily si několik malých bochníčků a válečků k okamžitému zpracování. Z původní hrudky umístěné na plastový talíř vytvořily rukama základ misky a její stěny pomalu nastavovaly přidáváním válečků, přičemž neustále hlídaly tloušťku stěn, které zevnitř vyhlazovaly oblázkem a zvenčí dřívkem, dřívko také sloužilo k zarovnání výšky nádoby. Veškeré korekce dělala sama Kilala, která prsty neustále sledovala tloušťku stěn jak u svých, téměř perfektních kulovitých misek, tak i u výtvorů Angasy, u kterých nešetřila kritikou. Nakonec za několik hodin intenzivní práce obě moje kamarádky vykouzlily osm nádherných kulovitých nádob, které ještě před odnesením do chýše několikrát kontrolovaly. Následující den je nechaly schnout ve stínu svého domku a připravily si hlubší ohniště, kde dno vystlaly suchou travou a uschlým trusem tak, aby přesahující tráva vedla na povrch a dala se zapálit po celém okruhu ohniště. Na takto připravené lůžko poměrně složitě navrstvily drobné suché větve, opět suchý trus a teprve na tuto hutnou vrstvu položily z boku všech osm nádob, při čemž do každé vložily kousek suchého trusu a trávy. Nádoby byly sice blízko sebe, ale Kilala hlídala, aby ke každé z nich se dostal oheň rovnoměrně, několikrát je přerovnala, kontrolovala vrstvu pod nimi i vzdálenost od okraje ohniště. Poté bylo ohniště uzavřeno poslední vrstvou rozdrcené trávy, větviček a trusu. Celá vrstva vytvořila přirozenou poklici, z pod níž trčely jen svazky trávy ze dna ohniště. Ty také sloužily k zapálení této primitivní pece.
Pec prohořívala a doutnala tři hodiny, obě ženy neustále kontrolovaly, aby nevzplála velkým plamenem, ale postupně prohořívala pomalu po celém obvodu. Po třech hodinách ohniště rozhrábly a ještě několik hodin nechaly nádoby ležet v popelu. Po několika hodinách je jen očistily kusem látky a donesly mi je. Do Čech jsem však byla schopna dopravit v příručním zavazadle pouze dva kusy.
O autorce
Paní PhDr. Marie Imbrová je česká afrikanistka, sběratelka afrického umění, dlouhá léta pracovala jako diplomatka na velvyslanectví v Keni a Zimbabwe. Je zakladatelkou a předsedkyní Klubu přátel Tengenenge, členka Afrického klubu dam při Náprstkově muzeu v Praze a spolupracovnice Českého výboru UNICEF. Tengenenge je v současnosti největší aktivní sochařská komunita na světě - cca 150 km na sever od Harare, Zimbabwe. Založena byla v polovině šedesátých let minulého století farmářem Tomem Blomefieldem a proslula jako multikulturní a multietnické neformální umělecké sdružení, ve kterém převládalo jednoznačně sochařství. Dnes tam žije více jak 250 aktivních kamenosochařů a více jak dalších 700 jejich příbuzných, z toho více jak 200 dětí. Paní Imbrová se nejprve s komunitou seznámila v rámci svého působení na velvyslanectví ČR v Harare a po založení Klubu přátel Tengenenge v ČR, v květnu 2010, své úsilí soustředila zejména na rozšíření možností přístupu malých dětí k okolnímu světu, na zajištění platu jejich první učitelky angličtiny, a dovezla do Tengenenge obuv pro děti, léky, knihy a hračky.
Autor: Marie Imbrová | Odborná korektura: Petr Toms | Jazyková korektura: Míša Maderová
Přihlaš se a vlož komentář...