Osud George Ohra je významně ovlivněn obrovským požárem, který v roce 1894 zachvátil velkou část města Biloxi ve státě Mississippi, kde umělec působil. Dílna spolu s veškerou jeho prací lehla popelem. Nicméně Ohr za půjčené finance dílnu zrekonstruoval a v roce 1896 se police jeho studia začaly plnit nádobami. Tvarově se velmi vzdalovaly nejen od jeho předchozí práce, nýbrž celkově i od klasické viktoriánské keramiky, která v té době vznikala a jež zároveň plnila funkci estetických ideálů a trendu oné doby. Papírově tenký střep Ohr záměrně a s rozmyslem ohýbal a deformoval. Okraje jeho váz byly překládané, mačkané, zvlněné a propichované. Džbány měly tři ucha apod. V současné době jsou tyto techniky hojně používané, nicméně ve srovnání s tvorbou konce 19. století se jednalo o učiněný skandál.
George Frederick Hurten Rhead, anglický hrnčíř působící ve Spojených státech, okomentoval jeho novátorský styl slovy:
„Ohr, vskutku zručný hrnčíř, jehož veškerá pozornost se upínala zejména na jeho vlastní renomé. Postrádajíc jakékoliv umělecké vzdělání či vkus záměrně deformuje každou svoji nádobu, a to jen za účelem agresivního odlišení se od ostatních hrnčířů.“ (1)
Život George Ohra
George Edgar Ohr se narodil roku 1857 v městě Biloxi, Mississippi, USA jako druhé z pěti dětí. „Tři slepice, jeden kohout a kačer – já jsem ten kačer“(2), jak později popisuje svoji rodinu ve dvoustránkové autobiografii publikované v Ceramics and Glass Journal, r. 1901. Jeho dědeček s německým původem přicestoval do Spojených států spolu se svojí manželkou a dítětem – otcem George Ohra. Jeho otec se stal kovářem v New Orleans, kde také potkal svojí budoucí ženu Johannu Wiedman. V dětství se Georgovi dostalo krátkého formálního vzdělání a pracovat začal již ve velmi útlém věku. Jako učeň působil v továrně na nářadí, v klempířství, jako kuchař v obchodě s lodním zbožím nebo také jako asistent v otcově kovárně. Jednou také zkusil vyplout jako námořník, ale po první plavbě si uvědomil, že život na otevřeném moři nebude to pravé ořechové.
Později v roce 1879 obdržel Ohr dopis od rodinného přítele Josepha Fortune Mayera s nabídkou k učení v jeho velké keramické dílně v New Orleans, kde později dvaadvacetiletý George našel svoji budoucí životní vášeň. Po dvou letech intenzivního studia dílnu opustil a vydal se na cestu napříč USA, během níž procestoval 16 států a navštěvoval každou keramickou dílnu a hrnčírnu, která mu přišla do cesty. V roce 1883 si postavil svoji první soukromou dílnu v Biloxi. Jako zkušený syn kováře si byl schopný vyrobit svůj vlastní hrnčířský kruh či postavit mlýn na mletí hlíny, a po dokončení stavby zde následující roky pracoval. Zpracovával si svoji vlastní hlínu, kterou chodil vykopávat k řece Tchoutacabouffa a kterou na pramici dopravoval do své dílny. Vyráběl klasické užitkové nádobí – džbány, kořenáče, ozdobné květníky, konvice a keramické komíny. Jednoduché a funkční kousky, které se prodávaly a hrnčíře živily.
V roce 1884 se v New Orleans konala výstava World’s Industrial and Cotton Centennial Exposition, pro níž mladý a talentovaný Ohr vytvořil přes 600 nádob různých tvarů. Jejich výroba ho stála jeho celoroční úspory. Očekávaná a důležitá výstava však pro něj dopadla naprosto katastrofálně – všechny kusy byly ukradeny podvodníkem, který celou zásilku vyzvedl a měl ji dovézt do New Orleans. Všechno zboží však zmizelo. Několik let poté, v roce 1888, dostal nabídku od již zmiňovaného přítele Josepha Mayera na pracovní pozici v nově otevřené H. Sophie Newcomb Memorial College (nyní Tulane University), kde posléze spolu s Josephem působil jako mentor a hrnčíř a učil dívky hrnčířství a keramické postupy. Ohr však musel po krátkém působení univerzitu opustit, údajně z důvodu jeho nevhodného chování v okruhu mladých slušných dam.
Ohr později využil rovněž pozemků po svém otci v centru Biloxi a narozdíl od svých keramických souputníků, kteří pracovali uzavřeně ve svých dílnách, vozil svůj hrnčířský kruh s sebou na trhy, kde s cedulí „NEJVĚTŠÍ UMĚLECKÝ HRNČÍŘ NA SVĚTĚ. DOKAŽ OPAK.“ točil před zraky návštěvníků a potenciálních zákazníků. Přes jasnou zprávu hlásající cedule jeho prodeje nebyly moc úspěšné. Již v této době byl kritizován svými kolegy a teoretiky umění za groteskně působící, proporčně nevyvážené a nedůstojné tvary v jeho práci.
Velký požár a růžová pagoda
12. října 1894 zachvátil město Biloxi tragický požár a napáchal obrovskou škodu. Ohrova dílna byla zničena spolu s jeho zhruba deseti tisíci kusy keramiky. Ráno po požáru se Ohr jal prohrabovat sutí a vynášet zbytky svých nádob, které poté skladoval až do konce svého života. Když byl dotázán, proč se těchto bezcenných kousků nikdy nezbavil, odpověděl: „Každý kus keramiky, který vytvořím, je pro mě jako moje dítě… slyšeli jste někdy o matce tak nelidské, že by zavrhla svoje deformované dítě?“(2) Tyto předměty jsou nyní součástí několika různých sbírek, protože představují významnou část příběhu talentovaného umělce.
Po požáru Ohr vystavěl nové a větší studio, Biloxi Art Pottery Unlimited. Velmi neotřelý projekt v podobě pětiterasé pagody celé natřené na růžovo, se stožárem tak vysokým, že z tohoto objektu činil nejvyšší budovu kilometry daleko. Tato dílna se stala výraznou dominantou města a přilákala zájem turistů ve městě Biloxi. Ohr zde pod ručně psanou cedulí s nápisem „Kup si suvenýr z Biloxi dřív, než hrnčíř umře nebo se stane slavným!“ prodával různé dárkové keramické předměty.
V roce 1894 až 1896 pracoval Ohr na kompletně nových tvarech. Překládal tenký střep, deformoval nádoby mačkáním, vpichováním a skládáním, a tím nádobám víceméně klasických tvarů vdechoval nový život. Mimo transparentní, kouřově černé či metalické glazury experimentoval také s polychromatickými glazurami. Metody, které si osvojil, vychází zejména z glazurových technik „tří barev“ čínských hrnčířů dynastie Tchang nebo také z americké keramiky „spatterware“ (spongeware v Evropě). Jistou spojitost s Ohrovým stylem glazování lze najít i v práci francouzského manýristy Bernarda Palissyho (1510 – 1589). Samotný Ohr sám sebe nazýval „druhým Palissym“ – podobné rysy lze najít nejen v jejich v tvorbě, ale i v jejich excentrických povahách a radikálním inovativním přístupu. Palissy byl například pověstný tím, že mu došlo palivo do pece, začal přikládat kusy nábytku přímo ze svého domu. Jednu noc se jeho žena probudila za šíleného rámusu, aby zjistila, že Palissy rve dřevěné dveře jejich ložnice přímo z pantů – Palissy zase pálil! Díky svému velkému experimentování se stal jedním z nejdůležitějších uměleckých keramiků renesance.
Je nutno zmínit, že práce s glazurou je pro Ohra poněkud choulostivou záležitostí. Na přelomu století, v roce 1904, Ohr vystavil svoji keramiku během Louisiana Purchase Centennial Exhibition v St. Louis, kde ho dokonce několik jeho podporovatelů odměnilo stříbrnou medailí za celkovou práci. Přesto zde neprodal ani jeden kus a jeho práce zůstala nepochopená. Kritici stále komentovali jeho postrádající smysl pro proporce, nekontrolovaně se deformující tvary apod. Pokud bylo něco komentováno pozitivně, byly to právě jeho barevné glazury. „Barvy ani kvalita pro moji práci neznamenají vůbec nic!“ zuřil Ohr, „Bůh nedal duši žádnou barvu ani kvalitu!“ (1) a od roku 1903 neglazoval ani kus.
Bláznivá, pošetilá a silně radikalizovaná povaha George Ohra neprospívala ani jeho obchodnímu duchu. Jeho keramika byla směšně předražená – za jednu pomuchlanou konvici s křivým uchem si účtoval zhruba 25 amerických dolarů (na dnešní poměry cca 500 am. dolarů), a jeho vysvětlení, že každá nádoba je originální a nepodobá se té druhé, zákazníky nepřesvědčilo ke koupi. Nepochopení společností George dohánělo k šílenství a v roce 1901 se Ohr v rozhovoru vyjádřil jasně: „Až tady jednou nebudu, mé práci se dostane uznání, slávy a cti. Vím, že to přijde“ (3). Rozhodl se, že svoje nádoby nebude prodávat jednotlivě, ale pouze v kolekcích po desítkách kusů. Když se muzeum v New Orleans rozhodlo koupit pouze několik nabídnutých kusů, Ohr instituci požádal, ať raději zašle celou kolekci zpět. Ve svých dvaapadesáti letech ukončil svoji činnost, po zesnulém otci zdědil peníze, ze kterých posléze dožil. Zemřel v roce 1918 ve svých 60 letech na rakovinu. Jeho celoživotní práce (přibližně 7000 kusů keramiky) byla zabalena do novin a uskladněna ve sklepě, zatímco jeho keramickou dílnu jeden z jeho synů přestavěl na autodílnu a provozoval zde svoji činnost.
Zapomenutá sbírka
O půl století později, v roce 1968, překupník starožitnictví z New Jersey jménem James Carpenter během svého výletu po pobřeží projížděl přes Biloxi, kde si také udělal zastávku. Nehledal zde však keramiku, nýbrž pátral po starých autodílech, a tak jeho cesta vedla do Ohr Boys Auto Repair. Během jeho prohlídky nabídl šedesátiletý Ojo Ohr manželce starožitníka, zdali si zatím nechce prohlédnout otcovu keramiku. Zvědavá manželka měla možnost spatřit jednu z nejúžasnějších amerických sbírek historie ve staré zaprášené garáži, kde byla vyskládaná do čtyř metrů výšky až ke stropu. Carpeneter o Ohrovi nikdy neslyšel, nicméně ihned jak nádoby spatřil, prohlédl jejich krásu. Nabídl Ojovi 15 000 dolarů za celou sbírku (zhruba dva dolary za kus). Jednání o ceně nakonec trvalo několik dalších let, až se Carpenterovi podařilo usmlouvat Ohra a sbírku si odvezl do New Orleans. Finanční výše, kterou zaplatil za celou sbírku, není dosud známa. Jeden z Ohrových učňů se však nechal slyšet, že cena byla stanovena na 50 000 dolarů a poté, co Carpenter přijel s hotovostí, Ohr cenu navýšil na 1,5 milionu dolarů. Výsledná částka se blížila spíše spodní hranici. Během 70. a 80. let se mnoho jeho kusů prodalo do soukromých sbírek – jedni z kupců byli např. Andy Warhol nebo Jasper Johns. V roce 1978 byla uspořádána jedna z prvních sólových výstav, kde byla jeho práce vystavena v Mississippi State Historical Museum v Jacksonu, Mississippi. V roce 2010 bylo otevřeno muzeum Ohr-O’Keefe Museum of Art věnované Georgi Ohrovi.
Kritik umění, hrnčíř a přítel George Ohra se jednou zmínil ve svých dopisech o rozhovoru s Ohrem:
Dlouho seděl na kraji postele a zíral na mě svýma černýma očima. A pak konečně pravil: „Myslíš si, že jsem blázen, viď?“ Odpověděl jsem mu, že mi o něm Meyer hodně vyprávěl a že si nemyslím, že je blázen. George mě ale přerušil a řekl: „Už dávno jsem zjistil, že se mi vyplatí takhle se chovat“. (1)
Závěr
George Ohr byl muž s knírkem omotaným kolem hlavy – svérázný umělec, který věřil svému citu natolik, že svoji práci nechtěl prodat za pár babek do zahrádky paninkám z města. Byl přesvědčený o tom, že se několik generací později jeho dílu dostane řádného ocenění – tvrdě na tom pracoval a odhodlaně šel svojí cestou. Přestože ho celý život doprovázela frustrace z odmítnutí a bolest způsobená nepochopením, i tak byl schopen zanechat světu nezapomenutelný a důležitý odkaz ve svém díle i svém osobním příběhu.
Použité zdroje:
1. CLARK, Garth. George E. Ohr. The Magazine Antiques [online]. New York, 2015, 2 March 2015 [cit. 2019-03-18]. Dostupné z: http://www.themagazineantiques.com/article/george-e-ohr/
2. WATSON, Bruce. The Mad Potter of Biloxi. Smithsonian Magazine [online]. Washington, D.C., 2004, February 2004 [cit. 2019-03-18]. Dostupné z: https://www.smithsonianmag.com/arts-culture/the-mad-potter-of-biloxi-106065115/
3. LESSER, Casey. The Eccentric Mississippi Artist Who Pioneered American Ceramics. Artsy [online]. New York, 22 January 2018 [cit. 2019-03-18]. Dostupné z: https://www.artsy.net/article/artsy-editorial-eccentric-mississippi-artist-pioneered-american-ceramics
4. George E. Ohr - The Mad Potter Of Biloxi [online]. 2007 [cit. 2019-03-18]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=R1TY2JNDxdU
5. Ohr-O'Keefe Museum of Art - Ceramic Art and Biloxi History [online]. Biloxi, Mississippi, 2017 [cit. 2019-03-18]. Dostupné z: https://www.georgeohr.org/
6. SILLERY, Barbara. Biloxi memories [online]. Gretna, Louisiana: Pelican Publishing Company, 2015 [cit. 2019-03-18]. ISBN 978-1-4556-2068-5
Přihlaš se a vlož komentář...