V této těžko dostupné vesničce žije několik hrnčířských rodin, a to téměř stejným životem, jaký žili jejich předci před 300 lety. Jde totiž (a to i na japonské poměry) o velmi uzavřenou komunitu, ve které panují přísná pravidla. Nepřijímají žádné hrnčíře mimo rodinu (pouze občas a pouze ženy jsou najímány “z venčí” na pomocné práce), řemeslo se vždy dědí z otce na syna (většinou nejstaršího, ale nemusí tomu tak být). Velikost dílny je limitována dvěma hrnčířskými kruhy (jeden pro otce, druhý pro syna), aby se zachovala hlína pro budoucí generace. Panuje zde dělba práce na mužskou a ženskou, vyrábí se stále stejnou metodou bez použití elektrické energie a z lokálních surovin.
Onta (někdy také vyslovováno Onda) byla založena třemi rodinami kolem roku 1705. Místní rodina Sakamotových poskytla půdu a rodina pana Kuroki potřebné finance. Rodina Yanasových přinesla z Koišiwary řemeslo. Uprostřed osady postavili sdílenou pec (kjōdōgama) se čtyřmi komorami tak, jak je to naučili hrnčíři z nedaleké Koreje. Počátky nebyly lehké a po dlouhou dobu se rodiny jistě musely přiživovat zemědělstvím. Díky dostatku hlíny, vody i palivového dříví se ale vesnice začala pomalu rozrůstat. Onta tehdy vyráběla nádobí především pro své okolí a obyvatele nedalekého města Hita. Roku 1847 byla postavena nová, osmikomorová noborigama a na počátku éry Meidži (2. polovina 19. stol.) ji sdílelo šest hrnčířských rodin.
S dostupností oblíbeného porcelánu z nedaleké Arity a především s průmyslovou revolucí se Ontě značně zmenšil odbyt, ale místní hrnčíři se narozdíl od jiných dílen nikdy nepřeorientovali na exkluzivní zboží a dál vyráběli praktickou silnostěnnou keramiku pro obyčejný lid pod značkou Onta (小鹿田). Právě i to byl důvod, proč se o ni ve 30. letech 20. století začal zajímat duchovní otec mingei Janagi Munejoši (Sóecu) a v roce 1931 napsal o vesnici knihu ‘Hita no Sarayama’. To pomohlo Ontě dostat se do širšího podvědomí. K další popularizaci mezi “zasvěcenými” přispěly dvě návštěvy Bernarda Leache v 50. letech. Hlavními odběrateli se tak postupně stali obchodníci z velkých měst, především Fukuoky a Tokia. S novou klientelou však přichází i vlna požadavků obchodníků na moderní tvary. Zastánci mingei, na druhou stranu, požadují zachování těch tradičních. Hrnčíři tak původní tvar pozměnili jen lehce, ale nádoby dostaly nový účel. Například velké předválečné džbány na vodu byly jen trochu zmenšeny a slouží dnes jako stojany na deštníky. Velké pokojové ohřívače na ruce (hibači) byly zmenšeny na popelníky a džbánky na nakládané slívy (umeboši) dostaly hubičku a rukojeť a proměnily se v čajovou konvičku kjúsu. Vesnice se dál rozvíjela a v 70. letech vyrábělo keramiku už 10 rodin. Pálilo se šestkrát až osmkrát do roka, někteří už ale ve svých soukromých pecích.
Onta má neopakovatelnou atmosféru. Silnice vedoucí údolím uprostřed lesů z města Hita se chvíli před vesnicí změní v cestu pokrytou jasně žlutou hlínou a k šumění říčky se přidají údery dřevěných hamrů na vodní pohon, které drtí tvrdou hlínu z nedalekého kopce. Namletá hlína se rozplaví a přes síta se zbaví mechanických nečistot. Po vyčištění se hlína suší na slaměných rohožích (oro), kterými odkapává přebytečná voda. Na povrchu je hlína vysoušena sluncem. Někdy se dosouší na nízké a široké klenbě malé pece. Celý proces přípravy hlíny trvá přes měsíc a tato náročná práce náleží ženám.
Muži pak hlínu válí a točí na kopacím hrnčířském kruhu (kerokuro). Patrně díky blízkosti Koreje točí proti směru hodinových ručiček, což není v Japonsku obvyké. Pro Ontu je typické (a pro místní hlínu nejvhodnější) točení metodou himozukuri, která je kombinací modelování a točení na kruhu. Hlína, která tvoří dno, je uplácána dřevěným nástrojem na stojícím kruhu. Poté hrnčíř v dlaních uválí hada (himo) a ve směru hodinových ručiček začne stavět kachlici. Z té pak vytočí nádobu. Touto metodou se až do návštěvy Hamady Šódžiho v roce 1962 točily všechny nádoby. Hamada místním hrnčířům představil točení z hroudy (hikizukuri), a to se pro točení malých nádob ujalo. Střední a větší nádoby se stále točí metodou himozukuri. Velké nádoby se točí nadvakrát. Spodek po vytočení jeden den schne, poté se na něm dotočí vrchní část. To sice zvyšuje stabilitu hlíny, nicméně při tvarování nádoby hrnčíř musí brát v úvahu rozdílné smršťování těchto dvou kusů.
Tradiční tvary místního nádobí mají svůj estetický, ale zároveň praktický význam. Dobrým příkladem může být podední na talířích a miskách. Jednak do značné míry zabraňuje praskání dna, k němuž je místní hlína náchylná, a také usnadňuje glazování. Nádobu lze za podední dobře uchopit a navíc by místní hlína nesnesla ponoření celé nádoby do glazury. To by šlo vyřešit třeba voskováním dna, ale to je podle místních zbytečně časové náročné. Dalším významným přínosem podední je možnost nakládání výrobků na sebe. Je však třeba nechat nenaglazovaný prstenec uvnitř nádoby a zaručit dostatečný prostor mezi nádobami kvůli případné deformaci během pálení. Užší nádoby (misky) tak potřebují podední o něco vyšší.
Základem dekorace je bílá engoba na tmavé železité hlíně, která se nanáší v koženém stavu. Do syrové engoby se zdobí stětcem (hakeme), prstem (jubikaku) nebo hřebínkem (kušigaki). Nejtypičtějším je zdobení tobikanna, které vzniká na roztočeném kruhu, rytmickými údery vibrujícího želeného nástroje (kanna) do zaschlejší engoby. Toto zdobení má také jednu praktickou výhodu. Objeví se jako známka roztavené glazury při výpalu.
Ženy mezitím připravují glazury z místních surovin (tradiční surviny jsou živec, oxid železitý, měď, dřevní popel a popel z rýžových plev), otáčejí nádobí, které se suší na slunci a v některých případech přežahují v malých pecích. Přežahují se jen malé nádoby u kterých hrozí, že by zkolabovaly při glazování. Používá se především transparentní, ale i hnědá (medová), černá a zelená glazura (například na talíře nebo čajové nádoby). Na zdobení poléváním či cákáním (nagašikake a učikake) se nejčastěji používá zelená glazura v kombinaci s hnědou, nebo engoba. Glazování přitom opět musí respektovat efektivnost nakládání. Hnědá glazura přijde na zadní místa v polici, dále od plamenů, do středu transparentní glazura a nejblíže k plamenům zelená a černá glazura, které mají nejvyšší bod tavení. Tomu musí odpovídat i tvary nádob. Malé nádoby glazují ženy, velké muži. Všichni společně pak pec nakládají.
Při výpalu se topí cedrovým dřevem, které je snadno dostupné. V topeništi před první komorou se předtápí 15 hodin a během toho se občas přiloží i do všech komor (pro dosušení celé pece). Pak už se postupně pálí jednotlivé komory. Jedna komora má přibližně 3 kubíky a vypálí se za 4 hodiny (každá komora už je přitom předehřátá z výpalu těch předchozích). Syn zatápí a učí se odhadovat teplotu podle barvy plamene. Pyrometr ani žároměrky se nepoužívají. Otec rozhodne o ukončení výpalu a poté všichni 2 dny odpočívají. Společně pec vyloží, objednané zboží odešlou obchodníkům a zbytek vystaví ve svém krámku. Ztráty při pálení jsou kvůli omezením poměrně veliké (20-50 %), ale i to je pro místní hrčíře přirozená součást jejich života.
Kromě industrializace Ontu sužují i živelné pohromy. V Japonsku to není nic neobvyklého, ale v roce 2017 byla vesnice zasažena téměř fatálně. Velké zemětřesení bylo následováno povodní, která poničila většinu ze čtyřiačtyřiceti hamrů a odnesla zásoby hlíny. Následné sesuvy půdy poničily ložiska hlíny a na několik týdnů odřízly vesnici od zbytku světa. Výrobu se během dvou let podařilo obnovit, ale jedna z rodin už se k řemeslu nevrátila. V současnosti v Ontě tedy vyrábí keramiku devět rodin a pálí se čtyřikrát do roka. Pět rodin sdílí velkou pec uprostřed vesnice, ostatní pálí své soukromé, o něco menší pece.
Zdroje:
- Lost Innocence: Folk Craft Potters of Onta - Brian Moeran / 1984
- Wikipedia
- poznámky autora
Překlad z japonštiny: Petr Holý
Poděkování autora
- Toru Mijake
- Goto Hidetoši / společnost Česko-óitského přátelství
- Jukihiko Inokura
- Sadao Kobukuro
Zde najdete odkaz na internetový obchod, kde lze keramiku z Onty zakoupit.
Přihlaš se a vlož komentář...