V cechovním znaku
Nepřímé doklady o používání čepílků nám přinášejí jejich otisky na keramice ještě dávno před vynalezením hrnčířského kruhu. První historické důkazy o uplatnění čepílku u nás, pocházejí z 15. století. Bývají nedílnou součástí znaků hrnčířských a toufarských cechů. I když hrnčíři spíš užívali symbol Adama a Evy s hadem a stromem poznání. Kromě čepílků byl součástí znaků i hrnčířský kruh – šprušlák, na němž stála váza s kyticí. V některých případech kompozici doplňoval i kulmík. Podobné znaky nacházíme na zakládacích listinách cechů a pečetích toufarských mistrů. Důležitým dokladem používání čepílku jsou i znaky na habánských cechovních džbánech.
K čemu slouží?
Kruhař bere do ruky čepílek v pokročilejší fázi výroby nádoby. Je to skvělý pomocník při tvarování. Zároveň slouží k očištění kusu od šlikru. Jeho další funkce spočívá v úpravě – sjednocení a zhutnění struktury, tedy zpevnění střepu. Někteří řemeslníci s ním pracují ještě před tvarováním, lze s ním totiž táhnout i kachlici.
Práce na hrnčířském kruhu zahrnuje i širokou škálu dekorací. Některé varianty provádíme pomocí čepílku.
Pružné ocelové nástroje užíváme i po obtáčení. Lze s nimi zhotovit naprosto brilantní křivky i povrchy.
U tzv. vysokého nádobí se uplatňuje na vnějším povrchu. Na vnitřky mis a talířů slouží zaoblený čepílek, který habánští toufaři nazývali pechetál. Některé nástroje bývají opatřeny nejrůznějšími drážkami, což usnadňuje tvarování složitějších okrajů a nožek. O tvaru a geometrii se podrobněji zmíníme později.
Neměli bychom zapomenout, že nesmírně důležitou úlohu hraje čepílek i během modelování, kde může vedle plastických deformací sloužit i ke škrábání či naopak hlazení povrchu.
Rozhodnutí, zda pracovat s čepílkem nebo bez, má naprosto zásadní vliv na konečný výsledek. Čistě ruční práce prostá jakéhokoliv tvrdého nástroje dodá výrobku mnohem měkčí, teplejší a laskavý přirozený charakter. Oproti tomu čepílek podporuje jistou přísnost, symetrii a eleganci. Proto by tato otázka neměla být věcí náhody, ale promyšlené volby.
Materiál
Angličtí hrnčíři říkají čepílku rib, tedy žebro. To proto, že kdysi pracovali se skutečným hovězím žebrem. Dnes už takové nástroje sice nevídáme, přesto se uplatňuje řada různých materiálů. Bývají z mosazi, nerezavějící oceli, běžného ocelového plechu, stejně tak z kalené pružné planžety. Vyrábí se z plastu, gumy, skla, keramiky i skořápek korýšů či kokosových ořechů.
Mezi materiály má zcela výjimečné postavení dřevo. Díky tomu, že je mu dána schopnost sát vodu, je při kontaktu s hlínou nedocenitelné. Tření vlhkého dřeva o hlínu je srovnatelné s buvolí rohovinou, ze které vyrábějí hrnčířské nástroje ve východní Asii.
Ne každá dřevina je k výrobě čepílku vhodná. Zcela nevyhovující jsou měkká dřeva, pórovitá dřeva a taková, která mají rozdílnou tvrdost letních a zimních letokruhů (z takových by byla po chvíli zubatá "pilka"). Navíc by měl nástroj dobře odolávat hnilobě. Tyto specifické požadavky diskvalifikují všechny naše jehličnany, jasan, jilm, topol, javor, dub a mnoho dalších. Naopak nejvhodnější jsou dřeva ovocných stromů. Tradičně se používá švestka a hrušeň.
Tvar a geometrie
Tvar nástroje určuje to, zda má sloužit pro práci na vnitřku nebo vnějšku nádoby.
U přesně válcových, kónických a konkávních tvarů můžeme dovnitř použít rovný čepílek. Tyto situace však bývají poměrně vzácné. Ve většině případů zvolíme pro vnitřní povrchy zakulacený nástroj, aby svými rohy neryl, kde nemá.
U volby tvaru nástroje vhodného pro práci na vnějšku nádoby, bude můj názor zřejmě trochu kontroverzní. Snad mi mnozí prominou. Pro běžnou hrnčířskou práci vždy vybírám rovný nepružný čepílek. Uznávám sice, že pružný nástroj ohnutý do požadovaného tvaru může usnadnit výrobu jemných křivek, nicméně razím zásadu, že čistý tvar nádoby nemá být otiskem tvaru nástroje, ale vzniká díky pružnosti kachlice. Zkušený hrnčíř dokáže vytočit takovou stěnu, která, byť tlačena proti jedinému bodu rovného čepílku, tvoří dokonale jemné a přesné křivky. Důkazem pro toto tvrzení mi budiž zmiňovaný cechovní erb starých toufarů. Ti s dřevěnými čepílky ve tvaru „A“ vytáčeli perfektní nádoby libovolných tvarů. Zdůrazňuji však, že zásadní podmínkou je pružná, nerozmáčená kachlice.
Mnohá on-line videa některých našich kolegů skýtají pohled na tandem ohebný čepílek a horkovzdušná pistole – tandem který brzdí snahu nalézt techniku, jak nerozmáčet střep. Uznávám však, že to není nic snadného. Prvních 10 let točení jsem používal telefonní kartu a jen nelehko si odvykal.
Tzv. áčko je vpravdě univerzální tvar. Špičkou lze snadno dosáhnout až k nožce i u velmi otevřených nádob. Otvor vprostřed zlepšuje úchop jinak kluzkého čepílku. Dva z vrcholů trojúhelníku mohou být každý jinak zaoblený. Zbývajícímu ponechám ostrý roh. Jinak rovný nástroj mohou doplňovat různé zářezy určené pro tvarování nožek a okrajů.
Neméně důležitý je i průřez dřevěného čepílku. U málo zkoseného ostří dochází k nechtěnému kontaktu mezi výrobkem a plochou nástroje namísto jeho hrany. Díky tomu dochází k nepřiměřenému tření a v extrému i destrukci výrobku. Snad problém lépe popíše obrázek se schématem.
Volba vhodného nářadí má rozhodující vliv na kvalitu a rychlost produkce. Průmysloví dodavatelé nemohou reflektovat detailní osobní požadavky jednotlivých keramiků. Z tohoto důvodu přistupujeme k úpravě zakoupeného vybavení, nebo k výrobě vlastního. Ovšem nástroj bude vždy jen nástrojem. A ani sebelepší nástroj nás nezbaví nutnosti jej ovládnout.
Použitá literatura:
PETRAKOVIČOVÁ, Agáta. Landsfeldov keramický slovník, alebo, Národopisné zápisky z hrnčiarskych, džbankárskych a kachliarskych dielní na Slovensku, Morave a v Čechách. V Modre: Modranská beseda, 2011. 132 stran. ISBN 978-80-970978-2-0.
LANDSFELD, Heřman. Lidové hrnčířství a džbánkářství: besedy o řemesle džbánkářském, hrnčířském a kamnářském. 1. vyd. Praha: Orbis, 1950. 341 s., 72 s. obr. příl. Delta.
Přihlaš se a vlož komentář...