Otázka objevu hrnčířského kruhu byla položena už ve starověku. Číňané připisovali jeho objev mytickému císařovi Huang-Ti, který měl žít v polovině 3 tis. př. Kr. Antičtí Řekové přirozeně označovali za vynálezce některého z nich a připisovali tento titul střídavě, podle starých hrnčířských center, Kréťanovi Talosovi, Korynťanovi Hyperbiosovi a Atéňanovi Koroibosovi. Vývoj hrnčířského kruhu se dá sledovat mnohem dál do minulosti. Vedle vrtáku poháněného šnůrou je to nejstarší mechanizovaný pracovní nástroj lidí.
Tykve a skořápky
Hlína a jíl neměli pro lidi jako suroviny dlouhý čas žádný bezprostřední význam. Víme však, že ruce lidí doby ledové si už s tímto materiálem hrály a formovaly z něho zvířecí plastiky, které se v nevypáleném stavu zachovaly v hloubce mnoha vlhkých jeskyň.
Mimo to si můžeme představit člověka u ohně, který si všimnul, jak jíl u ohně ztvrdnul a do červena se vypálil – „nedávno“ byla na Moravě v Dolních Věstonicích dokonce objevená vypalovací jáma z období starší doby kamenné, v jejíž blízkosti ležely úlomky vypálených hliněných figurek. Avšak jakékoliv pokusy ze starší doby kamenné o vytvoření hliněné duté formy – nádoby, nám doposud nejsou známy.
První dutá forma, ze které pil už pravěký člověk starší doby kamenné, byly jeho ruce poskládané do tvaru misky. Tu a tam dodávala i sama příroda výtvory, které mohly být používány na nabírání vody, jako např. mušle či obaly tvrdého ovoce, které si mohl pravěký člověk nasbírat. A přece zůstal okruh přírodou nabízených nádob tak omezený, že zanedlouho se člověk musel snažit vyrobit si je sám.
Je více než pravděpodobné, že lovecké kmeny starší doby kamenné měly k dispozici měchy ze zvířecích kůží a byly schopní si vyřezat misky na pití ze dřeva. Víme, že ještě i dnes si australští lovci, křováci a některé brazilské indiánské kmeny vystačí bez hliněných nádob a pokud jsou k dispozici, používají jen ty přírodou vytvořené, jako jsou pevné obaly ovoce nebo pštrosí vaječné skořápky.
Podobný prekeramický stupeň příslušel ještě donedávna i některým eskymáckým kmenům, Batwa-pygmejům v Kongu a kmenu Bergdama v Kongu. Posledně zmiňovaný kmen přebral umění výroby hliněných nádob od kulturně výše postavených sousedů, kmene Herero. Díky takovým kontaktům bylo hrnčířské umění zprostředkováváno z vyšších na nižší kultury i v prehistorické době.
První hrnčíři
Kdy a kde první hrnčířské pokusy vznikaly, ještě přesně nevíme. Zmíníme tedy krátký výčet několika opravdu starých.
Japonsko
Mezi první můžeme řadit džómonskou keramiku, což je typ starověké pórovité keramiky, která byla vyrobena během období Džómon, trvajícího v Japonsku přibližně v letech 10 500–300 př. Kr. Termín džómon v japonštině znamená „provazový vzor“, neboť popisuje vzory, které jsou vytlačované do hlíny. Hrnčířské nádoby, vyrobené ve starověkém Japonsku během tohoto období, se všeobecně považují za nejstarší keramiku v Japonsku a patří i mezi nejstarší na světě.
Střední Evropa
Pro naše území vzpomeňme na kulturu s lineární keramikou (staršími názvy též volutová keramika či pásková keramika). Jedná se o pravěkou neolitickou kulturu rozšířenou ve střední Evropě v 6. tis. př. Kr., nazvanou podle charakteristické výzdoby nádob rovnými či zavinutými čarami. Její představitelé byli vůbec prvními zemědělci a hrnčíři na území dnešních Čech a Moravy. Kultura se postupně rozšířila na rozsáhlé území od Dolního Porýní na západě až po Prut na východě. V Čechách pozvolna přešla v kulturu s vypíchanou keramikou, zatímco Morava se dostala do sféry kultury lengyelské.
Palestina
V souvislosti s prvními hrnčířskými pokusy zmíníme i kultury Palestiny v období střední doby kamenné, např. z El Natuf v roce 8000 př. Kr., jejíž představitel již dlouho nebyl skutečným lovcem a které vděčíme za objev srpu, zjevně používaly kamenné a možná i kožené nádoby, avšak ještě ne hliněné.
S touto prekeramickou resp. předhrnčířskou fází venkovské kultury rolníků se setkáváme také v nejstarších vrstvách Jericha. V Jerichu se jedno nalezené sídliště stalo známé tím, že v jeho vrstvách bylo možné pozorovat přechod od prekeramické kultury ke kultuře vytvářející keramiku. V prekeramické kultuře Jericha (1. neolitický stupeň, okolo roku 4000 př. Kr.) už existovaly plastiky z hlíny, avšak doposud žádné nádoby.
Až v druhém neolitickém období Jericha (perioda A) roku 3500 př. Kr. se objevují první jednoduché nádoby, u kterých má člověk dojem, že je představitel této nové kultury hrnčířského umění přinesl odjinud. Tyto nádoby, které byly nejdříve vysušené na slunci, mají tvrdý nepropustný povrch díky výpalu, jehož objev lze připsat náhodě. Před koncem této první keramické fáze se rovněž objevují první pokusy o malování nádob.
V poslední neolitické fázi už byla hlína ostřena křemenným pískem a bylo možné určit výrazné stopy toho, že formovací deska, na které byla nádoba do kruhového tvaru vytvářena, musela vzniknout z pletené slaměné rohože.
V pozdně neolitickém Jerichu (perioda B) se vyskytuje vyškrabávaná či vyrývaná keramika, která se hned na to objevuje i v severní Mezopotámii (Hassuna a Tel Halaf), kde pomalu přechází do raně malované keramiky, a to v rámci kultur, jejichž způsob hospodaření je charakteristický zemědělstvím a chovem hospodářských zvířat.
Techniky modeolování
Rozšíření zemědělství v mladší době kamenné odpovídá v přední Asii, jihovýchodní a střední Evropě prvnímu rozkvětu domácích hrnčíren, které byly v podstatě ženskou záležitostí. Jak však bylo toto nejstarší zboží mladší doby kamenné v přední Asii a Evropě vyráběné, povětšinou nevíme.
Až výzkum raně malované keramiky z Tel Halaf jednoznačně zjistil, že toto zboží bylo modelované z hrudek vymačkaných do tzv. zón. Zóny vznikaly postupným lepením jedné hrudky na druhou, stláčením a vymačkáváním stěny nádoby do potřebné tloušťky (tzv. vlaštovčí hnízdo).
Také staroafrická keramika z jeskyně Buba ve východní Africe vykazuje na úlomku nádoby jednoznačné znaky vytváření vymačkáváním.
Otisky výpletu na střepech, jaké se objevují na neolitické keramice Binsen (binse v němčině – rákos, třtina, tj. materiál pro výrobu košů), jsou pravděpodobně z pletených košíků, ve kterých byl spodek nádoby vyráběn otáčivým pohybem. Takovéto pletené formovací košíky jsou ještě dnes používány na území tehdejší Mezopotámie.
Tu a tam člověk v prehistorické době pletené nádoby utěsnil hlínou, a to technikou, která se ještě donedávna používala ve Rwandě a v Arizoně. Je ale opravdu nepravděpodobné, že člověka pletené nádoby vytřené jílem vedly k objevu hrnčířství. Když se takový hlínou utěsněný koš dostane do ohně, rozpadne se a nakonec z něho zůstanou jen hliněné úlomky. Spíše lze předpokládat primitivní vytváření vymačkáváním z hroudy hlíny. Takový způsob práce měl zpočátku mnoho nevýhod. Stěna nádob se ukázala být nerovnoměrně silná a tímto způsobem mohly být jen těžko vyráběny větší nádoby.
Mýty a technologie
Nejstarší metody přípravy keramické hmoty nám nejsou známé. Pomůžeme si tedy několika analogiemi z mladší historie.
Některé indiánské kmeny chodily sbírat hrnčířský materiál ke vzdáleným břehům řek a hlína musela být nakopaná za úplňku. Věřily, že pokud se tak nestane, nádoby z ní vyrobené by se rozpadly.
Zpracování hlíny probíhá v dnešní jihomořské oblasti (jižní Pacifik), v Jižní Africe a Jižní Americe ženami, které musí dodržovat všechny možná tabu a pravidla, jako např. to, že při mísení hlíny se nesmí mluvit.
Lze předpokládat, že s podobnými rituály bychom se mohli setkat už v prehistorické době. Avšak v tomto ohledu, nemůžeme mít nikdy jistotu. Pevnou půdu pod nohama můžeme získat tehdy, pokud budeme sledovat technické vlastnosti na povrchu a uvnitř prehistorických nádob.
Indiáni Quechua si připravovali materiál mletím suché hlíny na kamenných mlýnech. Jiné kmeny zpracovávaly vlhkou hlínu rukama a nohama a při tom z ní odstraňovaly hrubší kousky a kameny.
I řečtí hrnčíři si materiál pečlivě připravovali. Rozdrobenou suchou hlínu míchali s vodou na kaši v mělkých jámách. Hrubší části se usazovaly na dně a plavená hlína se po delším skladování hnětla a tloukla. Kvůli vyšší odolnosti během výpalu se do mastné hlíny přidávaly suroviny, například křemen, slída, mořský písek nebo části rozbitých vypálených nádob. Na základě těchto příměsí je možné určit původ zboží, což umožňuje prokázat, že obchod s nádobami byl možný i na velké vzdálenosti.
Otočné desky – Pomalu, ale jistě
Tak jako jsou po celém světě rozmanití lidé, tak i konkrétní hrnčířské techniky nacházíme v různých obměnách po celém světě.
V případě, že byla nádoba příliš velká a těžká na to, aby se s ní otáčelo, pohybovala se hrnčířka okolo nádoby a zároveň ji formovala. Případně mohla při tom stát i uvnitř nádoby, stejně jako můžeme vidět ještě dnes v Nové Guinei.
Opakem těchto statických technik je otočná formovací plotna, která má velké výhody při stavbě, zakulacování, hlazení a leštění. Setkáváme se s ní ještě dnes v Maroku, Alžírsku a Tunisku.
Ve městě Tifra v Alžírsku pracují ženy na hliněných formovacích plotnách, které mají zaoblené okraje. Hrnčířka si vypomáhá palcem pravé nohy, kterým plotnu otáčí a ruce má volné. Některé plotny mají konkávní zaoblení, díky kterému se snižuje tření s půdou a snadněji se otáčí.
Formovací deska nabývá po světě různých obměn tvaru. Může mít tvar hřibu s nohou užší než je horní plotna, nebo i otočené nádoby ve tvaru mísy, na jejímž dnu je vytvářena jiná nádoba.
Pokud dnes narazíme na primitivní formovací plotny, jsou většinou obsluhované ženami. Avšak silné otisky prstů (součást zdobení/ornamentu) na nádobách z mladší doby kamenné naznačují, že už tehdy občas vedle ženy jako hrnčíř pracoval i muž.
Objev rychlého hrnčířského kruhu
Formovací plotna je předstupněm hrnčířského kruhu. O hrnčířském kruhu by se dalo hovořit, pokud by byl ze dřeva, kamene nebo hlíny vyrobený kotouč vycentrovaný a otáčel se na pevně stojící ose. Taková nejjednodušší konstrukce hrnčířského kruhu je dodnes používaná v Africe a Indii.
Stejné dřevěné kotouče/plotny s průměrem okolo 30 cm, které se otáčely na zakulaceném dřevěném ložiskovém čepu, se donedávna používaly v Somálsku. Stejně tak v Indii jsou dodnes v provozu nejjednodušší hrnčířské kruhy. Jsou popisovány jako plné dřevěné nebo hliněné kotouče s průměrem 60–70 cm, které se většinou vyrábí sami hrnčíři. Na spodní straně kotouče je ve středu zapuštěný kámen, který sloužil jako pánev patního ložiska (pravděpodobně v něm byla dutina, nebo byl součástí dutiny vytvořené v kruhu, jako její ukončení – tvrdé ložisko. V tomto zahloubení se otáčí krátký dřevěný ložiskový čep, špičatý dřevěný kolík, který je druhou stranou zaražený do země. Ačkoliv se otáčejí jen 10–15 cm nad zemí, houpají se velmi málo a na jedno správné roztočení se točí celé minuty.
Původní forma hrnčířských kruhů z Mezopotámie se od kruhů, na kterých byla vytvářená mladší keramika kultury Indus (území dnešní Indie), vůbec neliší. V Mezopotámii v oblasti královských hrobů z Uru, byla objevená šachta hluboká 19 metrů. Na dně této šachty ležely bohatě malované nádoby období Obejd I, které nenesly žádné znaky práce na kruhu. Tato neolitická kultura, ke které patří i nalezená černo-hnědá malovaná keramika, byla zničená během záplav v roce 3500 př. Kr. Na nánosech bláta po záplavě se znova usídlil zbytek původního obyvatelstva, který navázal na předchozí keramickou tradici, která však už nedosahovala kvalit té předchozí. A tato keramika byla vzápětí vytlačena úplně jiným druhem keramiky – červeno-šedou malovanou, kterou sebou přinesli noví přistěhovalci ze severu země. Noví obyvatelé, kteří též rozuměli zpracování mědi, přinesli i očividně inovativní keramickou techniku – rychle se točící hrnčířské kruhy. Z technických detailů keramiky tohoto období je zřejmé, že člověk na rychlých kruzích nejprve keramiku formoval ručně a nakonec dotáčel.
To, že hlína na rotujících kruzích byla tahaná, můžeme vyčíst až z technických detailů následující džemdet-nasrské keramiky, která roku 3000 př. Kr. pomalu přešla do raného dynastického období. Mezi první točenou keramikou v pravém slova smyslu vynikají dva kusy – fragment láhve a nádoba se špičatým dnem. Obě dvě se širokými zřetelnými stopami po tahání na vnitřní straně, které přecházejí do široké spirály.To jsou první pokusy v rámci známé keramiky z Uruku, kdy už hlína byla na kruhu zpracovaná pouze taháním, což je možné pouze na poměrně rychle se točícím hrnčířském kruhu. Mnoho misek je už z točícího se kruhu odřezáváno. To je jasně vidět díky více nebo méně excentricky probíhajících kruhových drážek na spodní straně misky. Samozřejmě, že tyto techniky nejprve ovládalo jen pár hrnčířů, a to je vidět i na ostatních nálezech.
Vytváření nádob na hrnčířském kruhu vedlo v oblastech Ur a Uruk k pronikavé změně forem těchto nádob. V keramice období Obejd I a II jsou typické následující formy, které doslova zastoupily ručně modelovanou keramiku – číše s nebo bez kruhové nohy, mísy, poháry, urny, široké konvice se zobáčkem. Profily okrajů neukazují žádné ostré zlomy a dna jsou dostatečně okrouhlá. V rámci obejdské keramiky by bylo možné rozlišit 55 různých typů nádob. Tyto rozmanitosti v profilech nádob jsou pravděpodobně důsledkem používání hrnčířského kruhu. Pokud však jde o dekoraci, došlo k určitému ochuzení. Ve velkých množstvích různých typů nádob se odráží i nárůst produkce dílen, v nichž muž jako hrnčíř bezpochyby hraje hlavní roli.
Metrové kupy střepů s množstvím vypalovacích pecí svědčí o tom, že rovněž v Uru a Uruku v roce 3000 př. Kr. byli organizovaní hrnčířští řemeslníci, kteří byli pravděpodobně schopni pokrýt rostoucí potřeby stále přibývajícího městského obyvatelstva.
Kruh a kolo, není to totéž?
Diskuze o objevu hrnčířského kruhu ale nemůže být ukončená bez položení otázky, zda neexistuje spojitost mezi hrnčířským kruhem a vozovým kolem. Na základě současného stavu výzkumu není možné jednoznačně rozhodnout, že vynález hrnčířského kruhu vedl také ke konstrukci vozového kola. Věří se ale, že oba vynálezy byly zavedeny s příchodem lidí z Uruku ze severní Mezopotámie. V každém případě se zdá, že hrnčířský kruh i kolo (jako prostředek k přepravě) byly vynalezeny v kontextu rané městské kultury a oba vynálezy byly v tomto prostředí maximálně užitečné.
Hrnčířský kruh v roce 3000 př. Kr.
Hrnčířský kruh se na začátku třetího tisíciletí rozšířil do celé Mezopotámie. Pro takové monocentrické rozšíření mluví chronologická posloupnost ve výskytu prvního na hrnčířském kruhu vyrobeného zboží v Egyptě (2800 př. Kr.) a v Mohendžodaro v severozápadní Indii (2500 př. Kr.). Tedy přibližně o 1000 let později než v Uru, resp. Uruku Tato expanze se může pravděpodobně týkat i zemí Blízkého Východu, Indie a Středozemí.
V této souvislosti se dá říci, že východní Asie se vydala svojí vlastní cestou.
Hrnčířské zboží kultury řeky Indus z města Mohendžodaro, je do větší míry už velmi kvalitní točířskou prací, jak to dokazují tam objevené nádoby. Jak si představit přenos hrnčířského kruhu z jižní Mezopotámie do severní Indie? Nebyl to pravděpodobně nový nezávislý objev, ale jednoduše se tam kruh dostal spolu s ostatním zbožím po už existujících obchodních cestách. A nemusel ani bezvýhradně přicestovat spolu s nějakým hrnčířem. Dost často se stávalo, že řemeslníci byli zotročeni a pro přivlečeného hrnčíře, který ovládal techniku točení na kruhu, bylo jednodušší si hrnčířský kruh na novém místě vyrobit.
Nová revoluční keramická technika se na začátku 3 tis. př. Kr. objevuje i v Egyptě. První jasné znaky rychle se točícího hrnčířského kruhu se na jednotlivých nádobách objevují v období odcházející 1. dynastie. Drobné poháry a vázy tohoto období na svém dně ukazují již několikrát zmiňované typické stopy lasturovitého tvaru, které zůstávají po odřezání z lehce a rychle se točícího hrnčířského okruhu. To, jak hrnčířské kruhy a tehdejší hrnčířské dílny vypadaly, nám ukazují reliéfní zobrazení nebo dřevěné modely nalezené ve starých hrobkách. V Egyptě byli hrnčíři většinou otroci, kteří museli svému pánovi sloužit i na věčnosti. V některých pyramidových textech je hrnčíř zobrazený pouze s hlavou, rukama a kruhem. Bez trupu a nohou nemůže hrnčíř svůj kruh opustit a mrtvému v pyramidě nic provést.
Rozšíření hrnčířského kruhu v 2. tis. př. Kr.
Na přelomu 3. a 2. tis. př. Kr. se hrnčířský kruh a nová technika točení dostává pomalu také do Palestiny a Malé Asie.
Na to, abychom zjistili, jak tehdy hrnčířský kruh vypadal, se musíme znovu vrátit do Mezopotámie a Egypta.
Jediný originální nález kruhu z hlíny pochází z města Uruku. Našel se ve starém babylonském hrobě raného 2. tis. př. Kr. a je velmi pravděpodobné, že se jedná o kus, který byl uložen do hrobu hrnčíře. Tento kruh má průměr 90 cm a jeho tloušťka je 8 cm. Byl podstatně pečlivěji vypracován než kruh z Uru a musel být také podstatně těžší. Na jeho horní straně ve středu byl tenký kruhový asfaltový nátěr a okolo něho tři silnější kruhové soustředné drážky. Na jeho spodní straně byla vyhloubená čtyřhranná díra s délkou strany 4 cm a hloubkou 2 cm. V ní byl pravděpodobně nasazený ložiskový čep z tvrdého dřeva, který stejně jako v případě některých indických kruhů dosedal do pánve patního ložiska. Setrvačnost těchto celkem těžkých kruhů byla tak velká, aby stačilo jednou kruh rozpohybovat a ten se potom velmi dlouho a lehce otáčel.
V oblastech Lachish v Palestině a v egyptském Beni Hasan se vyskytovaly kruhy s ložiskovým čepem usazeným v pánvi ložiska a oba dva díly byly z kamene – tvrdého basaltu.
Nejlepší představu o tom, jak hrnčířské kruhy té doby vypadaly, nám zprostředkovávají egyptské nástěnné obrazy ze Střední říše, které ale odhalují jen málo technických detailů. Hrnčíř z hrobu Tehutihetep (1900 př. Kr.) sedí před celkem vysokým hrnčířským kruhem, který otáčí levou rukou, zatímco pravou ruku má na okraji velké nádoby, která v této úzké formě mohla být vytvořená pouze modelováním z ruky. Hlava hrnčířského kruhu je zjevně vybavená ložiskovým čepem, který se otáčí v duté noze kruhu. Podle prohnuté hrany může být hlava kruhu vyrobená z hlíny, kdežto čep a dutá základna ze dřeva.
Z dalších vyobrazení řemeslníků, např. ze staroegyptského pohřebiště Beni Hasan, vidíme hrnčíře u kruhu v různých polohách – sedící, dřepící a klečící při vyšších i nižších kruzích. Z vyobrazení můžeme vyčíst, že i v Egyptě znali hrnčíři techniku točení na hroudě. Točili z ní misky, které následné odřezávali tenkým kovovým drátem. Drát vedli jednou rukou, zatímco druhou poháněli kruh.
Kréta a Řecko
Prostřednictvím obchodních vztahů, které si Egypt udržoval v oblasti východního Středomoří, se znalost ovládání hrnčířského kruhu dostala i na Kypr a na Krétu.
Na Krétě zaznamenávají používání rychle se točícího kruhu v letech 1900–1700 př. Kr. Větší zásobnice, jako známé krétské pithoi, byly vystavěny z částí a stopy této práce pak zahlazené dotáčením. Používání hrnčířského kruhu zpočátku vede ke snížení kvality řemeslného zpracování krétsko-minojské kultury – namísto naturalistických maleb na nádobách se používá jednoduchá geometrická výzdoba vycházející z rotace kruhu. Stejně tak sériová výroba namísto individuální práce uměleckých hrnčířů, počty kusů namísto odlišení se a ušlechtilých forem.
Krétské kulturní vlivy působily ve střední a v pozdní minojské době (1700–1300 př. Kr.) na řeckou pevninu a byly obzvlášť znatelné v mykénské kultuře. Tak jako na Krétě i v Řecku trvalo století, než člověk objevil doposud nepoznané technické možnosti hrnčířského kruhu, takže skutečný vrchol řeckého hrnčířského umění byl dosažen až kolem roku 1000 př. Kr., v tzv. protogeometrické keramice. Řecký hrnčíř v práci na hrnčířském kruhu objevil vlastní formální jazyk a umění vytváření keramických nádob v následujících stoletích dovedl k úžasné dokonalosti.
Konec I. dílu
Autor: Peter Pavlík | Překlad: Hana Križanská | Odborná korektura: Petr Toms | Jazyková korektura: Hana Križanská
Citace:
Rieth, A. (1960). 5000 Jahre Töpferscheibe. Konstanz: J. Thorbecke.
Kultura s lineární keramikou. (9. 08. 2019). Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Získáno 23:30, 10. 04. 2020
Období Džómon. (28. 02. 2019). Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Získáno 23:31, 10. 04. 2020
Přihlaš se a vlož komentář...